Květen 2007

smrtky

31. května 2007 v 18:17 ♪OBRÁZKY♪

lebky

31. května 2007 v 17:56 ♪OBRÁZKY♪

ďadlův dotek 5

31. května 2007 v 13:09 Hororové povídky
,,Co se děje?" zeptal jsem se s nepříjemným tušením.
,,Támhle!"ukázala k jednomu z blízkostojících baráků. ,,Bydlí nějakej pán, kterej asi před třema rokama zmizel, pak byl dlouho nezvěstnej a asi před půl rokem ho našli v baráku kde ty bydlíš. Choval se dost divně, vlastně se tak chová doteď. Mluví něco o peklu, ale všichni si myslej, že je to blázen."
,,Jdeme za ním?"
Linda přikývla. Šli jsme tedy za tím člověkem, kterého peklo připravilo o rozum. Podle jmenovky na dveřích se jmenoval Antonín Roláč. Zaklepal jsem na dveře. Uvnitř se ozvalo vyděšené zaječení a pak nic.
,,Co to má znamenat?" divil jsem se.
,,Asi bysme měli jít dovnitř," navrhla nesměle Linda.
Vešli jsme tam a spatřili asi čtyřicetiletého muže. Podle toho jak se tvářil se nás skutečně bál.
,,Neubližujte mi!" vykřikl. ,,Nemučte mě! Prosím vás, ne!"
,,Uklidněte se!" řekla trochu vyděšeně Linda. ,,Nechceme vám nic udělat."
Muž, zřejmě pan Roláč se i tak začal třást strachy. Bezradně jsme se na sebe s Lindou podívali. Tohle jsme nečekali a teď jsme nevěděli, co máme dělat.
,,Vy jste pan Roláč?" osmělil jsem se zeptat toho vystrašeného muže.
Roztřásl se ještě víc a nesouvysle přikyvoval.
,,Skutečně vám nechceme nic udělat, chceme se jen zeptat, co se vám stalo."
Pan Roláč se nahlas rozevzlykal. ,,Peklo! Děs! Hrůza!" vykřikoval.
,,Mohl byste to popsat přesnějc?" požádala ho Linda.
,,Dělal jsem elektrikáře!" řekl pan Roláč rozrušeně. ,,Šel jsem kousek odsaď...starý ponurý dům...chodby, dlouho chodby...když jsem najedou padal, dlouho jsem padal a když jsem dopadl...úpně jiný svět!" pan Roláč se odmlčel a těžce oddechoval.
,,Co se dělo potom?" zeptala se Linda napjatě.
,,Kolem mě strašlivé stvůry!" řekl pan Roláč. ,,Neměli ústa, vypadali hrozně a chytili mě...hrozné, bylo to hrozné...vlekli mě strašlivou krajinou, kolem křik a nářek...nikdy jsem se tolik nebál...kolem příšery, lidské mrtvoly...hrůza...hrůza...a pak bolest...něco se mnou dělali...snažil jsem se bránit...černí netvoři...lámali mi kosti...jednoho jsem kopl a pak...vrhli se na mě...trhali mě na kusy a já znova srůstal...několikrát dokola a pak," pan Roláč se hlasitě rozbrečel ,,pak přišlo něco hrozného...hrozného...nic horšího jsem neviděl...drželo mě to...a já se ocitl někde...bylo to tam ještě horší...chtěl jsem umřit, strašně jsem chtěl umřít, přál jsem si, aby mě radši zase trhaly ty černé příšery,,,jen ne tamto...prosím, jen už nikdy tamto! Pak jsem se odtaď dostal pryč, ale ten děs mě měl stále ve své moci...křičel jsem, zmítal jsem se hrůzou, ale on tam stál a díval se na mě...krutý...strašně krutý, krutější bytost snad neexistuje...vzpamatoval jsem se a utíkal jsem pryč...běželi za mnou...byl jsem tam...netvoři...všude netvoři...schovával jsem se, několikrát mě chytili a rozsápali...já zase srost...proč?...proč se to stalo?...proč jsem raději neumřel?...dlouho...dlouho jsem tam byl...pak záře...zlatavá záře...zpátky chodby...a pak, pak mě našli!"Pan Roláč se zvedl z křesla a rozrušeně se třásl. ,,Bylo to peklo!" vzlykl. ,,Nic jiného to být nemohlo! Nechci už tam! Nikdy už tam nechci! Prosím! Moc vás prosím!"
Jen co domluvil, otevřely se dveře a pan Roláč se znovu roztřásl strachy.
Otočili jsme se a spatřili zavalitou ženu s válečkem na nudle v ruce.
,,Co tu chcete?" zaječela.
,,Nic!" řekla honem Linda. ,,My jenom, my jsme se chtěli zeptat tady pana Roláče, co se mu vlastně stalo."
,,Tahali jste z mého manžela rozumy?"zeptala se žena přísně.
,,Jaruš!" promluvil pan Roláč. ,,Chtějí mě vzít do pekla...já tam nechci! Já už tam nikdy nechci!"
Doteďka jsem s ním měl soucit, ale nyní mě naštval. Vždyť jsme mu nic nedělali a on teď tvrdí, že ho chceme vzít do pekla. I když za to chudák asi stejně nemůže.
,,Tak vy jste mému manželovi vyhrožovali, jo?" řekla pani Roláčová nepříjemně kyselým hlasem. ,,Zneužívali jste toho, že je psychicky a duševně nemocný a dělali jste si z něj legraci?!"
,,To ne!" přerušil jsem ji. ,,Jenom jsme se ptali na věci, které jsme potřebovali vědět!"
,,Hm!" ušklíbla se pani Roláčová. ,,Tak vy jste se jenom ptali!"
,,Na co máte ten váleček?" zeptal jsem se nervózně.
,,Sousedka mi dluží tři koruny!" vyštěkla pani Roláčová. ,,Tak jsem je k ní šla vymáhat. Prej nemá! No z tý rány co ode mě dostala se hned tak nevzpamatuje!"na chvilku se odmlčela. ,,Jo a vy to vyptávání taky nebudete mít zadarmo, koukejte navalit nějaký peníze!"
,,Cože?"
,,Koukejte vysypat všechno co máte, jestli nechcete dostat válečkem jako moje sousedka! A buďte rádi že na vás nejdu volat policii!"
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než za rozhovor s panem Roláčem zaplatit. Měl jsem u sebe dvěstě korun, Linda sto. Celkem z nás tedy pani Roláčová vyždímala tři "kila".
,,Hm!" zakývala hlavou. ,,Peníze se vždycky hoděj! Takhle si aspoň budu moct zajít někam na oběd! A teď už vypadněte! A ať vás tu už nikdy nevidím!"
,,Harpyje jedna!" ulevil jsem si, když jsme byli z doslechu staré Roláčové. ,,Takle nás voškubat o peníze!"
,,Aspoň jsme se dozvěděli, co se stalo,"řekla Linda.
,,To jo, ale za jakou cenu! A navíc, můžeme tomu chlapovi věřit?"
,,Já si myslím že má pravdu!" řekla Linda. ,,Zažil sice hrůzy pekla a zešílel z toho, ale pamatuje si to."
Vzpoměl jsem si, co jsem včera viděl a že mají satanisté zítra v zahradě vykonat rituál, tak jsem ji vše vylíčil.
,,Příjdeme se tam podívat!" řekla. ,,Někde se schováme, aby nás neviděli a zjistíme, co vlastně dělají!"

ďadlův dotek 4

31. května 2007 v 13:07 Hororové povídky
Honem jsem vrátil knihu tam kde byla a schoval se s Lubošem pod stůl. Doufal jsem, že přes tu spoustu židlí nebudeme vidět. Jen chvíli poté, co jsme se ukryli vešel do místnosti jakýsi muž. Nebylo mu vidět do obličeje, neboť ho měl skryt za rudým šátkem. Okamžitě jsem ho srovnával s tím, který mě honil po zahradě, ale dospěl jsem k názoru, že tohle je někdo jiný, i když určitě neméně nebezpečný.
Zdálo se mi, že mi srdce buší tak hlasitě, že to příchozí musí slyšet. Naštěstí to nevnímal a došel k jedné z polic, odkaď vzal lahev s krví. Zajímalo mě, jestli je lidská, nebo jen zvířecí. Každopádně ji odzátkoval a několika polknutími vyprázdnil. Zdálo se, že mu tento odporný nápoj chutnal.
,,Už pozítří!"řekl sám pro sebe potichu. ,,Už pozítří na zahradě vykonáme rituál! Chacha!"
Poté ještě něco v poličkách štrachal, ale ze svého místa jsem neviděl co. Ulevilo se mi, když konečně odkráčel pryč. Vylezli jsme s Lubošem zpod stolu a nevěděli co si máme myslet.
,,Pozejtří večer se musíme na tu zahradu podívat!" řekl Luboš, když jsme vyšli z katakomb. Mlčky jsem přikyvoval. Věděl jsem ale, že pozítří je večer před úplňkem. Že by ti cvoci chtěli vyvolat satanova sluhu? U toho jsem být nemusel...
Venku už byla úplná tma a já se chystal jít spát. Jenom jsem se šel podívat na záchod, neboť se odtamtud ozývalo podivné škrábání a já očekával, že tam bude lézt pavouk. Zjistil jsem však, že se škrábání ozývá ze světlíku. Pohlédl jsem z něj ven a spatřil slizkou žlutozelenou hlavu, z níž odkapávala hnusná tekutina barvy nosního hlenu. Po zdi se světlíkem šplhala nestvůra! Na okamžik jsem ztuhl leknutím. Nestvůra ze sebe vydala podivný žblebtavý zvuk a natáhla po mě pracku. Konečně jsem se probral z překvapení a ucukl pryč. Nestvůra se vydrápala zase kousek nahoru, tak jsem zavřel okýnko. I přes matné sklo jsem viděl, jak se dobývá dovnitř. To mi stačilo.
,,Luboši!" zařval jsem. ,,Pojď sem!"
Lubošovi trvalo snad půl minuty, než se uráčel přijít a v tu chvíli příšera zmizela, nejspíš utekla světlíkem nahoru nebo dolů.
,,Co je?" zeptal se Luboš.
,,No teď už nic!" opáčil jsem vztekle. ,,Ale ve světlíku byla příšera!"
Luboš na mě nevěřícně pohlédl. ,,Příšera?" divil se. ,,Co to kecáš za nesmysli?"
,,Byla tam ve světlíku!" ukazoval jsem. ,,Viděl jsem jí!"
Luboš otevřel okno do světlíku a začal se tam rozhlížet.
,,Zavři to!" křikl jsem na něj.
,,Klid!" odbyl mě. ,,Nic tam není!"
Přistoupil jsem k němu a okno přibouchl. ,,Asi bych ti měl něco říct!" promluvil jsem. ,,Dozvěděl jsem se, že tady v tom baráku je průchod do pekla. Z něj sem choděj příšery a zlí duchové!"
Luboš na mě koukal jako na idiota. ,,A kterej debil ti to nakukal?" zeptal se mě. ,,Nechápu jak tomu můžeš věřit!"
,,Taky jsem tomu dřív nevěřil!" vyštěkl jsem. ,,Ale dneska jsem tu viděl už druhou příšeru!"
,,Potřebuješ se vyspat!" usoudil Luboš po chvilkovém mlčení.
Usínal jsem plný vzteku. Ten magor mi vůbec nevěří! Copak mu nestačilo to, co jsme viděli v katakombách? ,Však už tuhle noc sám pozná, co se tu děje´,utěšoval jsem se. A skutečně! V noci jsem byl opět probuzen strašlivým kvílením. Poprvé jsem byl rád, že se tu děje něco podivného. Sedl jsem si na postel. Luboš spal vedle v obýváku na gauči, takže jsem ho neviděl. Copak asi dělá? Určitě se krčí pod peřinou a klepe se strachy. Za nepřetržitého kvílení jsem vešel k němu. Ležel jakoby nic. To je tak nahluchlej, že ho to kvílení nevzbudí? Měl otevřené oči, takže je vzhůru. O to víc mě však udivovalo, že ho to kvílení nechává chladným. Krátce na to jsem zjistil proč. Měl na uších sluchátka a poslouchal discmana. Zatřásl jsem s ním, aby mě začal vnímat a v tu chvíli kvílení utichlo.
,,Co se děje?" zeptal se a sundal si sluchátka.
,,Na chodbě něco kvílelo!" odpověděl jsem.
,,Já jsem nic neslyšel!" řekl Luboš.
,,To proto, že posloucháš něco jinýho, ty tupče!"zařval jsem na něj. Už mi začínal lézt na nervy.
,,Poslyš, co to s tebou poslední dobou je?" zeptal se starostlivě.
V tu chvíli se z chodby znovu začalo ozývat kvílení.
Luboš zbledl. ,,Slyšíš to?" vyjíkl.
,,Jo slyšim!"
Luboš se zvedl a došel až ke dveřím a nerozhodně před níma postával. ,,To je divný, co může vydávat ten hroznej zvuk?" Po chvíli se rozhodl. ,,Jdu se podívat na chodbu!" oznámil mi a vyšel ven.
Myslel jsem, že vyletím z kůže, Ten hlupák neví, že riskuje život! Nezbývalo mi nic jiného než jít za ním. Když jsem vyšel na chodbu, Luboš už byl pryč. Zoufale jsem se rozhlédl. Šel po schodech nahoru, nebo dolů? Váhavě jsem zamířil ke schodům vedoucím dolů. V šeru jsem zahlédl obrazy vysící na stěnách. Ti brutálně vypadající lidé naháněli ještě větší hrůzu než za denního světla. Všiml jsem si však podivné věci. Jeden člověk ze svého obrazu zmizel! Na plátně byla krajina stejná jako dříve, ale ten záludně vyhlížející týpek z ní zmizel. Přece nemohl jen tak odejít?! Zdálo se však, že v tomhle domě je možné všechno. Zatímco jsem uvažoval, mě zezadu něco chytilo. Měl jsem pocit, že se hrůzou zblázním. Začal jsem nahlas řvát.
,,Klid, to jsem já!" řekl Luboš. To on mě chytil. Ulevilo se mi, neboť jsem si už představoval, jak mě požírá nějaký netvor. Všem hrůzám však nebyl konec. Kvílení bylo pořád hlasitější, až jsem si myslel, že z toho ohluchnu. A pak jsme spatřili původce toho zvuku. Na stěnách se zmítal jakýsi temně šedý stín. I přes tmu jsem ho poznal. Byl to jeden z těch brutálně vypadajících lidí - ten co zmizel z obrazu. Vypadalo to, jako by měl záchvat zuřivosti. Kvílel jako pominutý a občas z něj vylítl kulový blesk, který se pak chvíli odrážel od podlahy ke stropu. Celá chodba byla cítit statickou elektřinou.
Luboš ze sebe vydal jakýsi přidušený zvuk a duch (nic jiného to být nemohlo) se přestal zmítat a otočil se k nám. Nebyl to hezký pohled. Celý jeho temný zjev vyzařoval negativní energii a ještě hůře působily jeho krvavě rudé oči. Čišela z nich krutost a touha vraždit. Duch na nás chvíli jentak hleděl. Byla to hrozná chvíle. Nebyl jsem s to odtrhnout od něj pohled a v tu chvíli jsem si byl jistý, že nadcházejí moje poslední chvíle. Duch se odlepil od stěny a letěl proti nám. Už jsem si myslel, že nás sejme, ale kousek před námi nabral výšku a usadil se na stropě nad schody. Zezdola se ozval randál - úplně stejný, jako jsem slyšel první noc. Otočil jsem se a spatřil, jak se po schodech žene nahoru starobylá dřevěná skříň. Ve svém letu nahoru drhnula chatrnými nohami o schody a neustále se jí otevíraly a zavíraly dveře. Za nimi nebylo vidět nic, jakoby skříň neměla žádnou zadní stěnu a mě připadalo, že nás chce pohltit do nějaké cizí děsivé dimenze. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že z útrob skříně slyším skučení a nářek.
,,Poběž pryč!" křikl jsem na Luboše a rozběhl se zpět nahoru. Když jsme s Lubošem doběhli ke mě do bytu a já zamkl dveře, konečně jsem se trochu uklidnil.
,,Tak co, už věříš v nadpřirozený věci?" zeptal jsem se.
,,Tohle jsem ještě nezažil!" řekl Luboš. ,,Ale pozejtří večer se stejně pudem podívat, co se bude odehrávat na tý zahradě."
Ráno jsem se vzbudil někdy kolem půl desáté, ale ne sám od sebe, ale proto, že někdo bušil na dveře."
,,Někdo se sem dobejvá!" řekl Luboš trochu vyplašeně.
,,Tak otevři!" pobídl jsem ho. Ještě se mi nechtělo vstávat. ,,Neboj se, přes den je tu klid!"
Luboš se nakonec odhodlal dveře otevřít a já uslyšel starého Hrubinu.
,,Někdo mi přes noc zapích slepici!" vyštěkl tím svým hlasem komisaře obviňujícího podezřelou osobu z přepadení banky.
,,No a co já s tim?" zeptal se ho Luboš.
,,No nic!" odsekl Hrubina. ,,Já jen že řeknu synovi, ať mi tam udělá past, abych chytil toho sráče, co mi ty slepice zabíjí!"
,,Hm, to je dobrý!" přikývl Luboš.
Rychle jsem se začal převlékat. O tuto konverzaci jsem nechtěl přijít.
Hrubina mě spatřil, když jsem vcházel do obýváku a promluvil tentokráte ke mně: ,,A hele, hele! Starej známej! Slyšel jste doufám, co jsem říkal!?"
,,Jo slyšel!" řekl jsem nakvašeně. ,,Můžete mi objasnit, proč pořád chodíte kvůli těm slepicím za mnou?"
,,Protože jsem tě viděl na zahradě tu noc, co jedný mý slepici uřízli nohu!" zařval Hrubina vztekle. ,,Byls to ty! Ještě jednou skřivíš některý mý slepici hřebínek a naložim s tebou jako sám velký velitel Stalin se svými nepřáteli!"
Začínala mi docházet trpělivost. Ten ztřeštěnej komunista mě obviňoval z něčeho, co jsem neudělal a ještě si mi dovoluje vyhrožovat. Přistoupil jsem dopředu. ,,Poslyš ty zasranej komouši!" procedil jsem. ,,Mě sou ty tvý přiblblý slepice ukradený, tak laskavě vypadni a nevotravuj!"
Nebylo to ode mě zrovna slušné, ale domníval jsem se, že v tuto chvíli nic jiného dělat nešlo.
,,Dobře, dobře!" řekl potichu Hrubina. ,,Uvidíš, že se jednou Komunisti vrátěj k moci a já tě pak pošlu makat do uranovejch dolů, až chcípneš dřinou!"
Hrubina se otočil a odkráčel jak nejdůležitěji dovedl.
Luboš se začal smát. ,,Dobře si s ním zametl!" pochválil mě.
Luboš se ještě přes polednem vrátil k sobě domů, aby si nechal udělat nové klíče a já jsem si řekl, že si celý tento den užiju a nebudu se rozčilovat tímhle strašidelným domem a už vůbec ne svým Bolševickým sousedem.
Když jsem se naobědval, napadlo mě, že bych si mohl zajít do kina. Jen co jsem vyšel z baráku, uviděl jsem Lindu. Také si mě všimla a rozběhla se mi naproti.
,,Něco jsem našla!" řekla zadýchaně. ,,Pojď se podívat, je to docela hrůza!"

ďadlův dotek 3

31. května 2007 v 13:06 Hororové povídky
Tomu se mi nechtělo věřit. ,,To je blbost!"řekl jsem.
,,A odkaď myslíš že sem přišla ta příšera?" gestikulova Linda. Zdálo se, že mě teď hodlá přemlouvat o tom, že má pravdu. ,,Tenhle dům je spojištěm naši dimenze a satanovy říše. Proto je tu někdy slyšet ten nářek. To jsou trýzněné duše, které jsou v některých nocích slyšet z pekla až sem. A ďábel sem posílá netvory, aby mu donášeli živé oběti!"
,,Hm," přikývl jsem. ,,A odkaď tohle všechno víš?"
,,Od jednoho pána co tu bydlel!" odpověděla Linda. ,,Před rokem záhadně zmizel a nikdo ho nenašel. Nejspíš ho odnesl jeden z netvorů a nebo se stalo to druhé..."
,,Co je to to druhé?" zeptal jsem se. Začínala mě ta věc zajímat.
,,Scházej se tu satanisti," řekla Linda. ,,Vyvolávaj tu zlý duchy vrahů a zločinců a rovněž zde vykonávaj svý rituály. Pijou krev a občas i zabíjej lidi, jejichž duše pak obětují ďáblu!"
Vzpoměl jsem si na kaluž krve na chodbě a člověka, který uřízl slepici nohu. Všechno to přesně zapadalo do sebe. Linda měla nejspíš přece jenom pravdu.
,,Tak to abych se tu začal bát!" pravil jsem bezmyšlenkovitě.
,,To teda jo!" přikývla Linda.
Začalo se pomalu rozednívat.
,,Já už půjdu,"řekla. ,,Doprovodíš mě?"
Souhlasil jsem a cestou jsem se dozvěděl další zajímavé věci. Ti podivní lidé, zobrazení na portrétech nad schody, byli první obyvatelé tohoto domu. Ovládali černou magii a dokázali tak tento dům spojit s peklem.
Zastavili jsme se až v průjezdě u toho depresivně působícího sousoší.
,,Co znamená tohle?" vyzvídal jsem.
Linda se otřásla. ,,Nevím a ani to radši nechci vědět."
Celý zbytek dne jsem přemýšlel, čeho všeho se v tomto domě dočkám. Je zde průchod do pekla. Chodí tu příšery a zlí duchové.
Setmění přicházelo jako nějaký hrozný démon, kterého jsem se děsil více než čehokoli jiného. S obavami jsem pozoroval zapadající slunce. Co příjde společně se soumrakem? Tato otázka se mi honila hlavou, když jsem uslyšel klepání na dveře. Trhnul jsem sebou leknutím. Kdo, nebo co to je? Potichu jsem se přiblížil ke dveřím. Litoval jsem, že nemají kukátko, takže jsem se nemohl podívat, co se za nimi skrývá.
,,Hele Tomáši, nedělej že tam nejsi!" uslyšel jsem hlas. Oddechl jsem si, byl to můj kamarád Luboš.
Otevřel jsem a on vešel dovnitř.
,,Moch si hned říct, že to seš ty!" řekl jsem.
,,Proč, ty se bojíš otevírat?"
Teď náhodou kápl na pravdu, ale mě se nechtělo nic přiznávat, navíc těžko bych mu vysvětloval něco o díře do pekla a satanovi.
,,Pochop!" řekl jsem. ,,Mám takový debilní sousedy. Pořád vopruzujou!"
,,Jo aha," přikývl. ,,Poslyš, ztratil jsem klíče od baráku a u zámečníka maj dneska zavřeno, takže se domu hned tak nedostanu. Moch bych přespat u tebe?"
,,Klidně!" řekl jsem a napadlo mě, jaké tu asi přes noc zažije překvápko. Luboš totiž patřil mezi ty lidi, kteří věří jen věcem, které viděj a dnes zřejmě spatří věci naprosto nevídané.
,,O tomhle domu je známý, že jsou tu katakomby ještě z dob baroka!" řekl. ,,Co kdybysme se tam šli podívat?"
Do katakomb se mi skutečně nechtělo. Vzpoměl jsem si na všechny příšery a duchy, co tu jsou. Navíc, průchod do pekla je zřejmě právě skrz katakomby. Ale jak to mám tomu degenovi vysvětlit?
,,Vždyť ani nevíme, kde je hledat!" namítl jsem.
,,Já bych začal ve sklepě!" uvažoval Luboš. ,,Tak pojď!"
Vyšel ze dveří a já ho neochotně následoval. Také jsem slyšel, že tu jsou katakomby a doufal jsem, že je nenajdeme. Jenže Luboš je schopný cokoliv neuvěřitelně zkomplikovat. Už jsme byli ve sklepě a Luboš zkoumal každé dveře. Nakonec jsme stanuli u těch posledních.
,,To bude vono!" řekl a opatrně vzal za kliku. Nahlédli jsme dovnitř a spatřili rozcestí tří chodeb. Nebyly ani zděné, byly z obyčejné hlíny.
,,To by se mohlo zbortit!" řekl jsem.
,,Kdepak, koukni se, jak je to pevný!" Luboš zabouchal pěstí na jednu ze stěn. ,,Až podivně pevný! Skoro jako by to vytvořily nějaký nadpřirozený síly!"zachechtal se.
,Dobře jsi na to kápnul!´ pomyslel jsem si.
Luboš vytáhl baterku a posvítil si do všech chodeb. Zastavil se u jedné, kde byla do zdi vyryta červeně obtažená šipka.
,,Hele!" ukázal. ,,Podíváme se, kam to vede!"
Vešli jsme do tunelu. Šipky nás směrovaly pravidelně každých deset metrů. Za nějakou dobu jsme dorazili na rozcestí u kterého rovněž nechyběla pomocná šipka. Přemýšlel jsem, co to má znamenat. Není tu snad vyznačená cesta do samotného pekla? Překročil jsem louži, kterou na zemi vytvořila voda stékající z vlhkých stěn. Z trhliny vylezli tři potkani a zvědavě na nás hleděli. Divil jsem se, jaktože nejsou plaší, nechtějí snad na nás zaútočit? Mé obavy se naštěstí nevyplnily, neboť potkani se po chvilce rozprchli.
Luboš se nečekaně zastavil, až jsem do něj málem vrazil.
,,Podívej se!" řekl překvapeně. ,,To je zvláštní!"
Ocitli jsme se v docela velké místnosti, kterou lemovaly několikapatrové regály plné podivných lahví a krabiček. Uprostřed byl obrovský kulatý stůl obklopen množstvím židlí.
Přistoupil jsem k jednomu regálu a opatrně prohlížel věci. Ze všeho nejdřív jsem si všiml špinavé sklenice, v které bylo něco jako od kořene vytrhnuté lidské nehty. O kus dál v podobné sklenici - zděsil jsem se, když jsem to viděl - byly oči. Vydloublé oči, které na mě slepě hleděly. Proboha, co tu ty věci dělají?
,,Tady jsou useklý ruce!" vykřikl ohromeně z druhého konce místnosti Luboš.
Prohlížel jsem další obsah regálů. Našli jsme další části lidských těl a orgánů, byly tu však i hadí šupiny, zvířecí drápy a několik velikých lahví plných temně rudé krve.
Pohlédl jsem na Luboše, který si prohlížel oprýskané kotlíky různých velikostí. Byl stejně zmatený a šokovaný jako já.
Můj zrak spočinul na několika tlustých vázaných knihách. Vzal jsem jednu do ruky. Byla velmi stará, zřejmě už několik století. Začal jsem v ní listovat. Byla ručně psaná, ale jazykem, jakému jsem nerozuměl. Zato mě zaujaly kresby, které v ní byly vyobrazeny. Byli to netvoři. Netvoři, ze kterých šel děs i když byli jen nakreslení. Mimojiné tam byl zvláštní tvor, vypadal skoro jako člověk, akorát měl medvědí hlavu a lví pracky z kterých vyrůstaly dlouhatánské drápy. Dále tam byl pták s dlouhým špičatým zobákem, kterým trhal maso z bezvládně ležícího člověka. A spousta dalších a dalších stvůr, jako z těch nejhorších představ.
Rychle jsem knihu zaklapl a otevřel další. Tahle neměla ilustrace, byla sice stará, ale ne tolik jako ta předešlá a k mému překvapení byla napsaná v Češtině! Zaradoval jsem se. Tohle přečtu. Písmo bylo velice ozdobné, plné různých kudrlinek a zbytečných ozdob. Autor si dal na úpravě zřejmě hodně záležet. Asi uprostřed knihy byla vložena záložka. Začal jsem číst odstavec, který byl podtržen tužkou:
-Když kuří hnáta ponoří se do nehybné vody v době kdy úplněk klepe na dveře, je ta pravá chvíle vyvolat satanova sluhu a spojit se s mocnostmi pekelnými. Ten kdoť...-
Bohužel jsem nestačil tento zajímavý návod dočíst, neboť se ke mě přiřítil Luboš.
,,Musíme se někam schovat!" vychrlil ze sebe. ,,Někdo sem jde!"

ďadlův dotek 2

31. května 2007 v 13:04 Hororové povídky
Na nic jsem už nečekal a vyběhl jsem z jejího bytu ven, s úmyslem, že se podívám co se děje na zahradě. Ještě na schodech jsem slyšel, jak za mnou babka huláká, ať radši nikam nechodím. Konečně jsem stanul v průjezdě. Na každé jeho straně byly jedny vrata. Věděl jsem, že ty nalevo vedou do ulice, takže do zahrady se jde těmi druhými. Rozrazil jsem je a stanul v sadu, který spíš než zahradu připomínal prales. Tráva se tu zřejmě od začátku jara nesekala a plevel rostl i po cestách. Běžel jsem za zvukem, který vydávala slepice, až jsem se dostal na menší - jakž takž udržovaný kout, jehož část zabírala ohrada v které byly zavřeny slepice. Ty po ní teď pobíhaly jako splašené a vyděšeně kvokaly. Jedna červená slípka ležela na zemi a bolestně naříkala. Když jsem přišel blíž, pochopil jsem proč. Měla uříznutý jeden pařát!
Kdo to mohl proboha udělat?
Otočil jsem se od ohrady a srdce se mi sevřelo leknutím. Sotva pět kroků ode mě stál nějaký muž. Neviděl jsem mu do obličeje, protože ho měl zakrytý šátkem, tak že mu byly vidět jen oči. V jedné ruce držel ostrý nůž, z kterého pomalu odkapávaly drobné krůpěje krve a v druhé se mu laxně houpala slepičí hnáta. Bylo jasné, že ji uřízl té naříkající slepici.
Muž ze sebe vyrazil bojový výkřik a s napřaženým nožem se rozběhl proti mě.
Prchal jsem jak nejrychleji jsem dovedl zahradou pryč. Cestou jsem zakopával o kořeny stromů a šlahouny plevele, ale nedbal jsem drobných šrámů a vždy jsem se hned zvedl, abych utekl pryč. Nevěděl jsem, jestli muž stále běží za mnou, nebo už mého pronásledování zanechal, v hlavě jsem měl jedinou myšlenku - dostat se odtud! Konečně jsem před sebou spatřil vrata od průjezdu, zbýval krůček k záchraně. Celé přízemí a schodiště jsem zdolal v rekordnim čase a zamkl se u sebe v bytě. Horečně jsem doufal, že mě můj pronásledovatel nehonil až nahoru a tudiž nezjistil, kde bydlím. Tu noc jsem ještě dlouho nemohl usnout.
Ráno mi připadalo jako balzám po celé té deprimující noci. Byl jsem rád, že už není tma a vychutnával jsem si sluneční svit, který na mě dopadal přes otevřené okno, když jsem snídal. Vyrušilo mě až zaklepání na dveře. Otevřel jsem a spatřil objemného, asi šedesátiletého muže. Pozorně jsem si ho prohlédl, ale nemohl to být ten co mě v noci honil, protože byl mnohem tlustší.
Změřil si mě podezíravým pohledem. ,,Včera někdo uřízl mý slepicí hnátu!" vyštěkl. ,,Nevíte náhodou o tom něco?"
,,O tom teda nic nevim!" řekl jsem. Nechtěl jsem mu vyprávět, co jsem včera zažil. Znělo to nevěryhodně a ještě by si mohl myslet, že jsem jeho slepici zranil já a vymlouvám se.
Chlap zakroutil hlavou. ,,Já si říkám, jestli je tohleto možný! Někdo jen tak uřízne slepici nohu. To by se za Komunistů nestalo!"
,,Třeba by se to taky stalo!" namítl jsem, protože jsem nevěděl co říct.
,,Jenomže to neni poprvý!" naštval se. ,,Už několikrát mi někdo jiný slepice zapích a vysál z nich krev. To sou blbci, co tohleto dělaj! Já snad budu muset říct Smrťákovi, aby mi tu ohradu nějak zabezpečil!"
,,Komu?" zděsil jsem se.
,,No Smrťákovi!" zopakoval klidně. ,,Tak se jmenuje můj syn. Moje manželka umřela při jeho porodu, tak jsem mu dal jméno Smrťák. V porodnici se mi to sice snažili rozmluvit, ale já jsem pěkně tvrdá palice! To jsem prokázal i při Sametový revoluci, kdy jsem na tu partu buřičskejch fakantů vlítnul s vidlema a vlastnim tělem bránil Gustu Husáka!"
Na tohle sdělení jsem fakt neměl slov. Protože se muž stále neměl k odchodu, rozhodl jsem se odvést téma hovoru někam jinám a zeptal jsem se:,,Neslyšel jste včera v noci něco divnýho?"
,,No byl tu kravál, no!" odpověděl. ,,Ten je tu pořád, na tom neni nic divnýho! Já si radši na noc dávám do uší vatu!"
,,A nevíte co ten hluk způsobuje?" vyptával jsem se dál.
,,Někdo ruší noční klid!" řekl vztekle. ,,Já jsem mírumilovnej člověk a proto bych ty hlučný idioty nejradši zkopal!" Na chvíli se odmlčel a krátce pohlédl na hodinky. ,,Musim jít nakrmit slepice!"
Byl jsem celkem rád když odešel pryč, jenže v tu chvíli se naproti mě otevřely dveře a na chodbu bázlivě vylezla moje stará bláznivá sousedka.
,,Tak vy žijete!" řekla potěšeně. ,,Já už jsem myslela, že vás ten netvor zadávil!"
,,Jakej netvor?" zeptal jsem se otráveně. Začínal jsem mít pocit, že jsem v tomto domě jediný normální člověk.
,,Chvilku poté, co jste odešel, sem zezhora přiběhl netvor!" mluvila dramaticky stařena. ,,Byla to strašlivá příšera! Vrhla se k louži krve, co tu byla na zemi a začala ji lačně pít. Samozřejmě jsem se hned zabarykádovala u sebe v bytě a modlila se za vaší duši, neboť jsem si myslela, že padla té děsivé nestvůře za oběť!"
Už jsem toho měl dost. ,,Promiňte paní!" řekl jsem. ,,Ale jste jediná kdo ty příšery vidí. Jste si jistá, že nejsou jen ve vaši hlavě?"
,,Všichni vědi že tu jsou!" odpověděla. ,,Tedy kromě vás a starého Hrubiny. Ale to je Komunista a snaží se sám sobě namluvit, že se tu nic divného neděje. Vy sám brzy poznáte, co se v tomto domě odehrává! Kolik vám je?"
,,Dvacet," odpověděl jsem. ,,Proč?"
,,Važte si svého mladého života a dávejte si pozor na všechny hrůzy jež skrývá tento dům!"řekla.
Slova té babky jsem bral jako nesmyslné žvásty. Zavraždili jí tu manžela a od té doby žila sama, z čehož se nejspíš zbláznila. Ale některé věci mi stejně nešly do hlavy. Kde se vzala na chodbě ta kev? Kdo uřízl té slepici hnátu? A jak to vlastně bylo s manželem mé sousedky? Na tohle všechno jsem stále neznal odpověď. I tak jsem večer usínal s klidem.
Vzbudil jsem se asi tak v půlce noci. Chvíli jsem nebyl s to zjistit, co se děje, až pak jsem uslyšel tlumené kvílení. Byl to nářek, možná lidský. Jako by někdo naříkal v tom nejhlubším žalu, ale tak srdceryvně, že jsem z toho měl depresivní pocit.
Vyšel jsem na chodbu.
,,Děje se něco?" řekl jsem nahlas.
,,Pomozte mi!" uslyšel jsem za sebou něčí hlas. ,,Pomozte mi někdo!"
Prudce jsem se otočil a přejel mi mráz po zádech. Nikdo za mnou nestál! A přesto jsem stále slyšel ten nářek...
Že by byla pravda, co mi říkala sousedka? Dostal jsem náhle strach, tohle nebylo normální. A ještě navíc jsem v přízemí zaslechl otevírání dveří a pak tiché kroky po schodech. Někdo šel nahoru! Vzpoměl jsem si na muže, který mě pronásledoval s kudlou a radši jsem zalezl zpátky domů, zamkl dveře a naslouchal jsem, co se bude dít. Moc dlouho jsem čekat nemusel. Do ticha pronikl vyděšený výkřik, který vzápětí přehlušil strašidelný nelidský řev. Už jsem to nevydržel a znovu jsem vyběhl na chodbu. Očekával jsem všechno, ale tohle ne.
Na chodbě byl netvor. Skutečně netvor, kdybych ho neviděl, tak bych to neříkal. Byl jedenkrát větší než člověk a pokrytý hustou tmavou srstí. Tlamu měl plnou ostrých zubů a ocas tak mohutný, že kdybych jím dostal přes hlavu, měl bych dost. Co bylo však nejhorší, napadl člověka. Ostrými drápy se sápal na asi devatenáctiletou holku.
Zařval jsem leknutím a netvor se otočil ke mě. Zatrnulo mi. Sakra, ta obluda mě snad sežere!
Chvilkového zaváhání příšery využila její oběť. Rozběhla se ke mě a dostrkala mě zpátky do bytu.
,,Dělej, zamkni!" křičela.
Přibouchl jsem dveře a rychle otočil klíčem. Příšera se i tak drápala dovnitř a já přemýšlel, jestli dveře ten nápor zvenku vydrží. Zdálo se, že jsou pevnější než vypadají, neboť příšera za nějakou dobu vše vzdala.
Otočil jsem se k té holce a všiml si, že je moc pěkná. ,,Co to bylo?" zeptal jsem se.
,,Nějaká příšera," dostalo se mi odpovědi.
,,A kde se tu vzala?" ptal jsem se. ,,A co tu děláš ty?"
,,Já jsem Linda," představila se. ,,Bydlim už rok v baráku naproti."
,,A proč sem teda chodíš uprostřed noci?"
,,Slyšela jsem to kvílení!" řekla. ,,Tak jsem se sem šla podívat. A napadla mě ta hnusná příšera!"
Zdálo se, že ji ta skutečnost ani moc nepřekvapila.
,,Ty toho o tomto domě víš asi víc, co?" zeptal jsem se.
,,Všichni v tomto okolí vědi, že se v tomhle domě dějou divný věci!" řekla Linda. ,,Ale většinou se bojej zjišťovat podrobnosti!"
,,A ty jsi nějaký zjistila!" odhadoval jsem.
Linda na to neodpověděla, jen se zahleděla ven z okna, jako by se tam dělo něco zajímavého.
,,No tak mi to pověz!" pobídl jsem ji.
,,Všichni v okolí vědi, že v tomto domě žijou takový divný lidi," řekla po chvilkovém váhání. ,,Bydlí tu nějakej bejvalej esembák, kterej měla za minulýho režimu dohlížet, aby věci který se tu dějou zůstaly utajený. Pak tu je pani Truhlářová. Kdysi ji tu zabili manžela. Často chodí po okolí a vykládá co všechno tu zažila. Ale je aspoň normální. Všichni ostatní co tu bydlej to nemaj v hlavě v pořádku a někdy bejvaj i nebepečný!"
,,Já tu jsem teprve druhej den a zatim jsem viděl jen dva sousedy." řekl jsem. ,,Jeden byl určitě ten esembák a ta babka odvedle je zřejmě ta Truhlářová. Ale jaktože tu jinak bydlej samý divý lidi?"
,,Dřív byly možná normální všichni!" řekla Linda. ,,Ale ten dům je mění. Řiká se totiž, že je tu...že tady je průchod do pekla..."

ďadlův dotek 1

31. května 2007 v 13:02 | Efez |  Hororové povídky
Vracel jsem se pozdě odpoledne domů - do bytu do kterého jsem se nastěhoval teprve dnes ráno. Nestačil jsem se tam ani pořádně porozhlédnout a tak jsem byl dost zvědavý, jak vypadá.
Už z dálky působil dost nápadně. Byl mnohem rozlehlejší než ostatní domy, ale nejvíce překvapovala jeho fasáda. Jelikož to byl už starší dům - podle ve zdi vyrytého letopočtu byl postaven v roce 1666 - měl spoustu ozdob a soch, ale ty se velice lišily od jakýchkoli jiných. Na zdi byly vytesány hlavy všeljakých podivných zrůd a netvorů, kteří se strašlivě šklebili na každého kdo šel okolo a svými neživými oči vrhaly ponuré pohledy. Sochař, který toto dílo vytvořil musel být nejspíš šílený. Otevřel jsem vstupní dveře a vešel do průjezdu. Tam na mne čekalo další překvapení. Byly zde vytesány další sochy, tentokráte to byly napodobeniny lidí, ale na člověka působily stokrát depresivněji, než démoni vytesaní do zdi. Sochy byly v prapodivných křečovitých polohách, jako by to byla chvilková pozice zoufale se zmítajících lidí. Jejich tváře se šklebily, jako by zažívaly nesnesitelnou bolest a celé sousoší působylo nehezkým dojmem.
Odvrátil jsem od soch pohled a vydal se po starých zaprášených schodech do druhého patra. Na zdi podél schodiště byly rozvěšeny stářím zčernalé portréty lidí, kteří působili dosti brutálně. Konečně jsem vystoupal do druhého patra a odemkl dveře svého bytu. Vstoupil jsem dovnitř a konečně jsem se ocitl v prostředí, které působilo celkem normálně. Vše vypadalo tak, jak jsem si to ráno nechal zařídit. Koukl jsem se do televizního programu, ale nic zajímavého nevysílali. Nechal jsem proto telku vyplou a sedl jsem si na kanape a rozhlížel se kolem. Můj zrak spočinul na keramické ozdobě, která vysela na stěně. Byla hnědá a vytvarovaná do třech šestek. Jelikož jsem ji tam ráno nedával, musela tam být ještě před mým přistěhováním. Zvedl jsem se abych ji sundal, jenže jakmile jsem se ji dotkl, popálil jsem se. Nad tím zůstával rozum stát. Jak může být ta pitomá ozdoba tak horká? V jejím okolí nebylo nic co by jí mohlo rozpálit i tak jsem ale cítil teplo jež vyzařovala na tři kroky daleko.
Rozhodl jsem se proto, že už se té podivné věci raději dotýkat nebudu. Zbytek dne jsem strávil čtením časopisu a mezitím se setmělo. Chtěl jsem rozsvítit, ale čekalo mě další překvapení. Nebyl tu žádný lustr! Ke zdi byla akorát přimontovaná malá žárovka, která šířila slabé nazelenalé světlo. Ještě si to tu budu muset hodně zařídit podle svého. Nezbývalo mi tedy nic jiného než jít spát. Té noci mi ovšem nebyl dopřán klidný spánek...
Vše začalo kolem půl jedné ráno, kdy mě vytrhlo ze spaní podivné vrzání, které se ozývalo na schodech mezi druhým a třetím patrem. Znělo to, jako by tam někdo vlekl dřevěnou věc velikosti klavíru. Čekal jsem, že zvuk brzy utichne, ale setrvával celých dalších deset minut. To už mě dopálilo. Kterej vůl takhle neohleduplně narušuje noční klid? Rozzlobeně jsem vyšel na chodbu a po tmě hledal zapínač světla. Žádný jsem však nenahmatal, tak jsem zavolal nahoru do tmy: ,,Co to tam sakra vyvádíte?"
Vše okamžitě stichlo. Mžoural jsem do šera na schody, ale nikoho jsem nespatřil. Musel být už z dohledu. Popošel jsem několik kroků dopředu, když jsem po něčem uklouzl a plnou vahou narazil do dveří nájemníka bydlícího naproti mě. Zatímco jsem se zvedal, dveře se pomalu otevřely a ven vylezla stará babka. Nejspíš jsem ji vyrušil ze spánku, protože byla v noční košili. Oči však měla strachy vytřeštěné, div ji nevylezly z důlků a v před sebe natažené paži křečovitě svírala kříž. ,,Odstup démone!" zaječela.
,,Klid paní!" řekl jsem honem. ,,Po něčem jsem uklouzl a nechtěně vrazil do vašich dveří."
Babka na mě stále nedůvěřivě civěla. ,,Vy jste ten novej?" zeptala se po chvíli.
,,Ano!" odpověděl jsem. ,,Slyšela jste ten zvuk?"
,,No jak by ne!" zaječela babka a ruce rozhodila do zoufalého gesta. ,,Už zase to tu bylo! Už zase! Bojím se tu žít, je to k zbláznění!"
,,Co tu bylo?" zeptal jsem se zvědavě.
,,To!" zakřičela babka a prstem ukazovala do prázdna. ,,Ono! Ten nejhorší děs!"
Nevěděl jsem, co si mám pod tím představit. ,,Nemáte baterku?" zeptal jsem se. ,,Chtěl bych se podívat po čem jsem uklouzl."
,,Baterku! Baterku! Ano, ano, baterku! Mam!" přikyvovala babka a vytáhla z kapsy starou placatou svítilnu.
Vzal jsem si ji a posvítil na podlahu. Tam ležela temně rudá kaluž. Krev!
Babka přidušeně zařvala. ,,Krev! Můj ty bože, krev! Panenko Maria, ochraňuj nás! Už zase někoho obětovali!"
,,To je blbost, nikoho tu nemohli zabít!" snažil jsem se ji uklidnit, neboť mi přišlo jako nesmysl, že by tu došlo k vraždě. ,,Necháme to na ráno, tak zatim dobrou noc!"
Babka se mi však zavěsila na ruku, abych nemohl odejít. ,,Neopouštějte mě!" vykřikla. ,,Nenechávejte mě samotnou v centru tohoto děsu! Bojím se tu, strašně se tu bojím! Žiju tu už pět let, pět strastiplných let, kdy se noc co noc třesu o holý život!"
Dokázala mluvit pěkně dramaticky. Být ředitelem národního divadla, tak jí dám hlavní roli. Chtělo se mi ale spát a ona mě nehodlala pustit. Vysmekl jsem se ji a uháněl ke svému bytu. Už jsem byl skoro ve dveřích, když mě dohnala.
,,Prosím vás!" bědovala. ,,Mějte se mnou soucit a neopouštějte mě!"
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a nezaškrtil jí.
,,No tak dobře!" řekl jsem nakonec.
,,Bůh ti žehnej, chlapče!" vykvíkla babka a po tvářích jí stékaly slzy úlevy.
Následoval jsem jí do jejího bytu. Babka rozsvítila světlo, které zářilo stejně slabě a stejně nazelenale jako u mě. Rozhlédl jsem se. Babka měla všude po stěnách rozvěšené fotografie. Na většině z nich byl starý pupkatý chlap, většinou zaznamenán jak do sebe leje flašku Staropramenu, nebo jak se válí na zahradním lehátku s půllitrem v ruce.
,,To je můj Josífek,"řekla babka třaslavým hláskem. ,,Měli jsme se moc rádi. Říkal mi, že radši než mě má už jenom hospodu. Před čtyřmi roky umřel."
,,Na cyrhózu jater?" zeptal jsem se trochu netaktně.
,,Ne," zakroutila hlavou babka. ,,Vracel se domů z hospody, ale nedošel. Ráno jsem ho našla ležet mrtvýho před dveřmi do sklepa. Byl celý scvrklý, všechna krev mu zmizela!"
,,Jak je to možný?" vyděsil jsem se.
,,Dějí se tu hrozné věci!" řekla babka. ,,Po nocích tento dům obchází zlí duchové a strašlivé příšery!"
Povzdychl jsem si. Ta bába to zřejmě neměla v hlavě v pořádku.
,,Podívejte!" řekla a vytáhla ze šuplíku starého kuchyňského stolu jakýsi umaštěný balíček převázaný obyčejnou gumičkou. ,,Toto jsou svaté obrázky!" vysvětlovala. ,,Ty mě chrání před všemi hrůzami tohoto domu!"
,,Poslyšte!" řekl jsem netrpělivě. ,,Tento dům možná působí trochu tajemně, ale to neznamená, že tu choděj nějaký příšery a duchové! Nemáte se čeho bát!"
,,To říkáte, protože jste tu první noc!" pravila babka. ,,Ale ještě sám uvidíte, co se tady děje! Ten nářek trýzněných duší, co je zde slyšet! Kvílení duchů, hromový řev netvorů a ..."
Babka zůstala s ústy dokořán zírat za má záda. ,,Po..po..podívejte se!"vykoktala.
Otočil jsem se, ale nic zvláštního jsem neviděl. Jen staré oprýskané okno a za ním černočernou tmu, jak už to v noci bývá.
,,Teď to zmizelo, ale před chvilkou tam blikalo takový zvláštní světlo!" křičela vystrašeně.
Pohlédl jsem z okna. Na zlomek sekundy jsem venku spatřil jakousi postavu. Držela v ruce jakýsi malý předmět připomínající nůž. Naklonil jsem se k oknu ještě blíže až jsem se praštil do hlavy o sklo, ale postava mi zmizela z dohledu. Začal jsem rychle přemýšlet. Kdo by chodil pozdě v noci venku s nožem?
Babka na mě nedočkavě hleděla. ,,Viděl jste něco?" zeptala se a při tom se třásla od hlavy až k patě.
,,Ne!"zalhal jsem. Moc mi to však nepomohlo, protože v tu chvíli se zvenku ozval bolestný řev patřící zřejmě slepici. Babka poklekla pod veliký kříž, který měla pověšený na stěně a začala se modlit.
,,Co je tam venku?" zeptal jsem se.
,,Kde?"vyjekla babka roztržitě. ,,Za tím oknem? Zahrada!"
,,Jdu se tam podívat!" řekl jsem.

Existují?

30. května 2007 v 21:23 ♪GOTHIC♪
Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. V každém kulturním prostředí přijímá obraz upíra samozřejmě více či méně jinou podobu, takže v Portugalsku potkáváme femininní bruxu, která je kombinací čarodějnice sabatu s vampýrem, v arabských zemích příšerného revenantního požírače mrtvol - ghůla , ve starém Řecku zase se strigami či lamiemi, které jsou jen upírskou podobou čarodějnic, tu je upírství spojeno s ďáblem, peklem, čarodějnictvím a černou magií tu zas upíři nesou zřetelně lykantropické atributy. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných multikulturních mytologických postav jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, po smrti vysávající krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Jmen a podob mají vampyrické bytosti celou řadu, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem".
Co byl tedy upír v lidovém podání? Člověk, který byl za života napaden jiným upírem, nešťastník, který musí po životě žít příšernou existencí vysávače krve bližních a se smrtí je připraven i o možnost života věčného v království nebeském (v některých krajích se věřilo, že nemrtvými se stávájí po smrti sebevrazi). Po smrti pak každou noc opouští hrob a vydává se upíjet krve oběti respektive obětí a to tak dlouho, dokud oběť žije. Hlavními znaky takového upíra jsou prodloužené špičáky, jako nástroj útoku, mrtvolně bledá, propadlá tvář, zarudlé bělmo a obligátní rubáš. Upír vládne silou sedmi mužů. Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou, krucifixem. Jeho řáděni lze, podle tradice zamezit církevním rituálem a modlitbami. Minulo-li se duchovní opatření účinkem, přistoupilo se k více či méně drastickým likvidačním opatřením, která se drobně mění podle kraje, či země. Upírovy bylo probodeno srdce nebo hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, či železným hřebem, spáleno srdce, hlava či celé tělo, uťata hlava a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla upíra, atp. Po exekuci bylo tělo upíra znovu křesťansky pohřbeno. Nepohlíželo se na upíra tudíž jako na samo zlo, ale spíše jako na oběť zla a kromě strachu z napadení byla likvidace upíra motivována i snahou o záchranu jeho duše.
Upírství bylo často spojováno s černou magií a čarodějnictvím. Ve starých dobách se také označovalo jako "magia posthuma" čili magie mrtvých a podle pověry rozšířené v islámských zemích se upírem stával černý mág či čarodějnice za života škodící lidem . Spojení čarodějnice-upír se objevuje v pověrách více národů. Samotné slovo upír vzniklo z tureckého uber tj. čarodějnice, ale to jsou jediné body spojující magii a čarodějnictví s vampyrismem. Důvodem těchto pověr je vedle přirozené lidské vlastnosti spojovat neznámé a záhadné s kouzly a čáry možná také v dřívějších dobách rozšířené používání lidské i zvířecí krve v černé magii a nápadná podobnost příznaků očarování s příznaky vampýřího útoku. Z okultního hlediska je velmi příbuzným tématem psychický arrivismus a magickou cestou vytvoření vampýrští elementálové. Posledně zmíněné už se svou problematikou řadí mezi témata ryze magická, nemají totiž, kromě svého důsledku pro oběti, s danou problematikou mnoho společného.
V dějinách minulého století se setkáváme s několika slavnými případy lidí, jako např. "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, "Hanoverský upír" Fritz Haarman , John Haigh, nebo "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, američanka Tracey Wigginton, Brazilec Costa de Andrade apod., kteří pili lidskou krev, a byli proto často označováni za upíry. S vyjímkou Johna Haiga, šlo vždy o sadistické zrůdy u kterých se pití lidské krve kombinovalo s antropofágií a dalšími zvrácenostmi. Všestranný zločinec Haigh, přestože je často uváděn jako upír moderní doby, si s největší pravděpodobností pití krve svých obětí vymyslel, v marné snaze vyměnit téměř jisté popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý masový vrah američan Theodor Robert Bundy se sám přirovnal k upírovy, měl pocit, že mu jeho zločiny dodávají energii. Podobné případy běsnění sexuálních deviantů probíhalo, jak se dá předpokládat i v dobách starších a byli to jen další impulzy k formování mýtických představ o nemrtvých. Ve vzpomenutých případech se jistě jedná o vampyrismus, ale ve smyslu psychiatrickém, avšak nikoli o nemrtvé.
V dnešní době existuje malé množství lidí, kteří se považují za upíry. Pijí lidskou krev (většinou od dobrovolných "dárců"), nebo k tomu mají nutkání, Noc je jim milejši než den a dále přebírají některé znaky folklorního nebo filmového upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfuzní stanici ukradl během delší doby desítky litrů krve pro svou potřebu. Není známa pohnutka takových lidí k jejich jednání, avšak nejedná se o upíry, protože stejně jako v případech upírů-vrahů jsou tito živí, čímž postrádají základní podmínku pro použití tohoto označení.
Samotné případy vampyrismu, ale nemají s folklórním zobrazením upírů mnoho společného a tím méně s jejich uměleckým zpracováním. Literární a filmové pojetí tématu se inspirovalo těmi nejděsivějšími pověrami a bohužel dnes určuje i obecné povědomí o tomto nesmírně zajímavém úkazu, které nejde ani centimetr za Drákulu a jeho filmové soukmenovce pokleslého žánru.
Zdokumentovaných zpráv o konkrétních případech fenoménu vampyrismu je poměrně značné množství a sdostatek jich byl popsán i v naší literatuře(*). Z tohoto důvodu a z důvodu rozsahu tohoto článku je nemíním dále opisovat. Připomeňme si tedy jen scénář, který je, pokud se budeme držet dobře a věrohodně zdokumentovaných případů, až na vyjímky univezálním. Muž, žena či dítě zemřeli, více, či méně přirozeným způsobem a po jejich smrti (i několik let) vážně onemocní, a rychle umírají, nebo pomalu chřadnou příbuzní, nebo lidé z okolí zemřelého. Zvláštní okolností je, že se často jedná o milované členy rodiny či jinak blízké. Noční můry a zjevení původce doprovázejí útok takového upíra a zřetelně ukazují na jeho osobu. První protiupírská opatření byla duchovního rázu, šlo o konání mše a modlitby na spásu duše upíra. Nedostavil-li se očekávaný účinek otevřel se upírův hrob. I přes rozdílnou dobu uplynulou od pohřbu je obraz upírů v hrobě stejný. Kůže má, v rozporu s legendou, barvu sytě růžovou a "zdravější", než za života, oteklé tělo a vytékající krev očí uší a úst. Klasické upíří znaky potvrdily podezření a nastává čas pro svrchu popsané protiupírské zásahy, po jejichž provedení vliv upíra ustává. Při probodení upírova těla kolíkem se z rány řinuly litry krve a podle některých svědků se svíjí a vydává děsivé zvuky. Je důležité zdůraznit, že nebylo před otevřením shledáno žádné porušení hrobu, ani jeho okolí. Nastoluje se otázka principu existence nemrtvých. Nelze v žádném případě souhlasit s okultisty romantiky a milovníky temných sil, že jsou ,více či méně vyšinutí, vysávači krve moderní doby skutečnými upíry a tvoří jakousi vyšší vývojovou formu lidského rodu, nietzcheova nadčlověka. V těchto kruzích byl vyřčen názor, že upír je pánem pánů tvorstva a jediným lovcem největších lovců - lidí, tím se staví na pomyslný vrchol potravního řetězce. K těmto extrémním názorům lze jen máloco dodat. V tomto duchu by musela platit nesmyslná rovnice upír=kanibal=kvalitnější člověk. Na druhou stranu zde byly pokusy skeptiků vysvětlit "racionálně" vampirické události starších časů zvláštní hlínou v hrobech, zvýšenou krvetvorbou, přirozenou mumifikací, plynatostí, apod. Teorie tohoto druhu ale vyvolají spíše více otázek, než kolik se snaží objasnit. Hlavním problémem je jejich naprostá ignorace faktu, že otevření hrobů předchází řádění upíra v okolí a to včetně vizuálních kontaktů s "duchem" zemřelého. Skutečná existence nemrtvých spočívá v jakési duchovní anomálii, která by se dala vcelku výstižně vyjádřit označením "okultní nemoc". Ihned po smrti, podle představ okultistů, opouštějí člověka tzv. vyšší duchovní principy a tzv. nižší složky nazývané astrální,nebo siderické tělo, životní energie, známá také jako prana a tzv.kama neboli duše zvířecí, středisko pudů a protipól lidské duši, drží při těle, až do vyprchání prany, které je závislé na určitém stupni rozkladu těla hmotného. Poté smrtelné (nižší principy) zanikají, s vyjímkou těla astrálního, které, jako otisk lidské existence, může pobývat v astrálu i staletí. U upírů k tomuto procesu z neznámých příčin nedochází, astrální tělo, řízené kamou tomuto torzu člověka dodává pranu, kterou právě ubírá svým obětem a tělo dále žije svým vegetativním životem. Zdá se, že předpokladem pro výběr obětí je emocionální vazba. Naznačuje to výše napsaný okruh obětí a že se tomu děje bez zábran, potvrzuje teorii o nadvládě kamy nad mrtvým. Když upír zahubí svou oběť, najde si další a pokračuje ve svém řádění, dokud nejsou proti upírovy podniknuta opatření, či jiným způsobem není tělo neživého narušeno ve svém hrobě. Označení upírů nemrtvými, je tedy výstižným popisem jejich stavu, který není životem, ale ani smrtí. Vidíme, že se jedná téměř o arrivismus mrtvých, avšak důsledky pro oběti nemrtvých jsou mnohem fatálnější, protože organismus upíra, na rozdíl od arrivisty žádnou energii nevytváří a potřeba upíra je mnohonásobně silnější. Arrivismus také neúčinkuje na rozdíl od vampirického ataku na velkou většinu lidí. Ve starých dobách se věřilo,že krev je nositelkou duše toto je vyjádřeno i ve III.knize Mojžíšově Starého Zákona , kde stojí: "Protože duše celého těla v krvi jest". Starobabylóňané byli přesvědčeni, že krev, duše a život jsou jedno. A v tomto duchu se upírům přiřklo přímo ubírání krve a k tomu jim lidová slovesnost opatřila prodloužené špičáky. Noční působení bylo zase způsobeno větší vnímavostí napadených k duchovním vlivům, které se zvyšuje v různých fázích spánku a usínání a samozřejmě také byla noc vždy časem řádění temných sil. V dnešních dobách se s tímto jevem už asi setkáme už jen velmi vyjímečně, což je způsobeno moderním pohřbíváním, pitvami a všeobecně nižší citlivostí posledních generací k nehmotným silám, což je sice velká ztráta lidstva, avšak alespoň v tomto konkrétním případě to lze spíše považovat za klad.

Vražedná pomsta

30. května 2007 v 21:14 Hororové povídky
Autor: Lenka
Bylo kolem dvanácté v noci a Hanka ulehala spokojeně do postele. Byla sobota,tak mohla jít spát pozdě. Už skoro spala když jí zazvonil mobil. V rychlosti zjistila,že jí volá kamarádka Lucie. Myslela si,že si z ní dělá legraci,nebo jí chce popřát dobrou noc. Tak či tak,Hanka jí to zvedla. Než stačila Lucie promluvit,křikla Hanka do telefonu že chce spát,že dobrou noc a ať nevolá!!Nenechala Lucku promluvit jediné slovo. Položila mobil v domění že už nebude volat a zavřela oči. Hned se ale ozval mobil znovu. Hanka se naštvala a zvedla to,ale než stačila cokoli zařvat Lucka začala zoufale prosit o pomoc,že je doma a že ji napadla nějaká žena. Hanka se polekala jejího přiškrceného hlasu. Takhle vyděšený hlas by Lucie nedokázala nahrát. Přemohla strach,nasedla na kolo a uháněla Lucce na pomoc. Napadlo jí,že by měla radši zavolat někoho dospělého,ale to mohla Lucka zavolat rovnou policii.Co když si dělá přece jen legraci?Tak či tak,protože to od sebe nemají daleko,vyjela Hanka do tmy. Už zdálky viděla temný lucčin dům. Ten útulný a prosluněný dům byl tytam a místo něj stála u lesa chladná a tmavá vila. V noci vše vypadá jinak. Už při prvním pohledu si byla Hanka jistá,že si z ní Lucka nedělala blázny. Dveře byly vyražené z pantů a z patra se lesem nesl jekot vyděšené a přiškrcené Lucie. Hanka odhodila kolo a spěchala do patra. Vtrhla do Lucčina pokoje a věnoval se jí takový pohled že na to v životě nezapomene. Lucie seděla na posteli,z pusy a nosu jí tekla rudá krev,byla modrá a kdosi nebo cosi ji škrtilo. Lucka v ruce držela mobil a stále ječela.Ale už z posledních sil. Náhle se ozvala rána.Postava která Lucii škrtila se polekala a vyletěla oknem ven. Lucka se rozkašlala a začala se dusit. To průvan způsobil tu ránu!Lucie divoce ukazovala ke dveřím.Hanka se polekala a otočila se.Nic tam však nebylo. počkala až se ubohá Lucka vykašlala a pak spolu běžely do ložnice. Už z chodby Hanka slyšela podivný vrzavý zvuk. Vešly a začaly obě řvát tak,že takhle nikdo nikdy v životě neřval. lucčini rodiče viseli na lanech od stropu a houpali se. Obě vyběhly z domu pryč a na policii. Policie jim s postavou nevěřila a usoudili že to byl vrah. Jen Lucie a Hanka však věděly pravdu. Lucčina rodina se nenáviděla s druhou a dělali si naschvály a zrovna ten osudný den přišla řada udělat naschvál druhé rodině. Lucčini rodiče jim odpojili nějakou součástku u auta.netušili však jaký to bude mít dopad. Celá rodina si ješte tentýž den vyjela na výlet a na křižovatce kde potřebovali odpojenou součástku se stala veliká nehoda.Celá rodina byla mrtvá. Lucčini rodiče to nemohli rozdýchat,tohle přece nechtěli. Ale bylo pozdě a duch matky té zesnulé rodiny se přišel pomstít...

Nekonečný příběh

30. května 2007 v 20:55 nekonečný příběh
Tady každy můžete psát 1 větu v jeden den, ale nepíšte tam blbosti jo???
Tak dávam počáteční větu:

JE VEČER A KAREN JDE NA PROCHÁZKU.......

tak už je to na vás. píšte co vás napadné, ale jenom 1 větu please a aby to dávalo smysl.......

životopis-Fergie

29. května 2007 v 19:16 životopisy
ŽIVOTOPIS- FERGIE


Narodila se 27.3 1975 v Kalifornii, USA.
Stacy Ann Ferguson se narodila Terry a patt Fergusnovym 27.3 roku 1975. Je herečkou, modelkou, skladatelkou, umělkyni a sportovkyni, která se začala na veřejnosti objevovat od devíti let a propůjčila svůj hlas Sally z televizních speciálů Charlie Brown a dále sériím Kid Inconporated, které se vysílaly kolem roku 1984. Od té doby se její kariéra prakticky nezastavila. Byla frontmankou R&B skupiny Wild Orchid , v niž s ní hrála hvězdička z programu Kid Inconporated Renee Sands a Stefanie Ride.
Před tím, než se v roce 2003 připojila k hip-hopové skupině Black Eyed Pease zpívala po různých uskupeních zadní vokály. Skupina Black Eyed Pease se proslavila především písní "Where is The Love?". Na které se podílel i Justin Timberlake, který byl dříve členem skupiny N-Sinc.
Fergie na plátně debutovala v roce 1987 hororovým filnem Monster in the Closet. V mezidobí se na plátno dostala prostřednictvím projektů jako Outside Ozona, Riskni to s Polly, 50x a stále poprvé a bud´v klidu. Začátkem roku 2006 začala s natáčením sólového alba a ve stejném roce si zahrála ve snímku režiséra Wolfganga Petersena, Poseidon
V květnu 2004 byla vybrána časopisem People mezi 50 nejkrásnějších lidí světa. Stacy Ferguson používá velice často přezdívku Fergie

Scoobies zase spolu-14

29. května 2007 v 12:32 Scoobies zase spolu
Prolog:
Jakmile něco starého končí, začíná něco nového. Povídka Scoobies zase spolu sice touto kapitolou končí, ale to neznamená, že končí i cyklus. Užijte si poslední kapitolu, protože nevím, kdy bude pokračování-jestli bude.....

14.kapitola
"Copak to tam máš?" zeptal se Angel a postavil se za Simču. "Ta žena, je 50 let mrtvá a před chvíli tu plakala." Začala Simča a krčila čelo(to dělám, když usilovně přemýšlím) "Pojď domů." Řekl Angel, vzal Simču za ruku a odváděl ji domů.
Doma
"Simčo." Usmála se Buffy a objala svou sestru. "Taky Vás ráda vidím." Ušklíbla se Simča, ale za chvíli ji ta arogantnost přešla, Anna totiž scházela schody. Obě ztuhly a koukaly si vraživě do očí. Najednou obě vyletěly k sobě do vzduchu a začal boj(jako by jich nebylo dost) A to hodně zlý. Obě se kopaly mlátily, tu uhýbla Simča, tu Anna. Pak se najednou Anna proměnila v démonku. Černý plášť ji vlál, jak se od sebe odtrhly. "zemřeš, ale teď už doopravdy." Řekla Anna. "Ty mrcho, to si myslíš jenom ty!" zavrčela Simča, zavřela oči, u ní se objevil černý vír, celou ji pohltil. Pak ale jak ustal. Simča byla v černé kožené kombinéze a jasně dala Anně najevo, že to s ní mít lehké nebude. "Anna po ni vrhla ohnivou kouli, Simča uhýbla a řekla: "Dobře, jak chceš!" zavrčela Simča a hodila po ní kouli energie a k tomu všemu ji krásně skopla na zem. Simča se nad ní tyčila jako Anděl pomsty(což polovičně taky byla:-P) "Už se nikdy neuvidíme." Řekla najednou Anna a zmizela v ohni. Simča se proměnila zpátky do své podoby, koukla očkem po Angelovi, který údivem zkameněl. Simča k němu přistoupila. Nepotřebovali slova. Objali se a líbali. Vášnivě. Pak je někdo zatahal za trička. "Alex." Usmála se Simča, objala svou dceru. Buffy, držící svého Jerryho v náručí. Páry byly u sebe a navzájem se konečně přivítali se Simkou. "Vítej mezi námi." Řekl s úsměvem Tadeáš. "Díky." Usmála se Simča, přitiskla se k bráhovi, ten ji vlepil pusu na čelo a pak ji podal jakousi lahvičku. "Co je to?" zeptala se podezíravě. "jenom víno 90 let Staré." Ušklíbl se Tadeáš. Simča spokojeně objímala svého milovaného Angela a kousla se do rtu. Opatrně od Tadeáše převzala lahvičku, pak ji otevřela, čichla, trochu ochutnala a spokojeně si olízla rty. "Tam je krev!" řekla překvapená Simča. "No my si půjde nahoru do našeho pokoje…" řekl s úšklebkem Angel a už si táhnul nahoru Simču.
V pokoji
"Dovolíte mi Vás má milovaná krásná dámo pořádně přivítat?" zeptal se Simči Angel. "jistě." Odvětila mu s úsměvem. Najednou Angel vykouzlil rudé růže, dal je Simči a pak ještě vyndal ze šuplíku malou černou krabičku (mimochodem, tu tam už měl 1,5 roku), otevřel ji a navlékl Simči stříbrný prstýnek s křišťálovým kamínkem. "Angele." Zašeptala Simča a opět začalo jejich líbání. "Miluju tě." Zašeptala mu do rtů a polibky mu oplácela. Angel ji stáhl černou halenku, jemně položil na postel a tam ze sebe strhli zbytek šatstva. Milovali se tak vášnivě, že jim ani nevadilo, že skoro u vrcholu jim tam vlezl Spike. Když jejich hrátku dokončili, Spike se konečně odvážil promluvit. "Simčo, tebe bych možná i chtěl zkusit v posteli, kdybych neměl Dawn." Ušklíbl se Spike a pak ještě dodal: "Dneska večer jdeme do Star zpívat! Jdete s námi. Si mčo máš tam sólo totiž." Řekl a vytratil se.
Večer v Bronzu
"Tak a teď se vám se zazpívá skupina S club 7. Sólo mají po sobě: Simona, Mirka, Buffy, Lizzie, Dru, Elle, Jana, James doprovází na pozoun a Spike na keybort.
Text:
Bring it all back now

Don´t stop, never give up
Hold your head high and reach the top
Let the world see what you have got
Bring it all back to you

Hold on to what you try to be
Your individuality
When the world is on your shoulders
Just smile and let it go
If people try to put you down
Just walk on by don´t turn around
You only have to answer to yourself

Don´t you know it´s true what they say
That life, it ain´t easy
But your time´s coming around
So don´t you stop tryin´

Don´t stop, never give up
Hold your head high and reach the top
Let the world see what you have got
Bring it all back to you
Dream of falling in love
Anything you´ve been thinking of
When the world seems to get too tough
Bring it all back to you

Na na na na..

Try not to worry ´bout a thing
Enjoy the good times life can bring
Keep it all inside you
Gotta let the feeling show
Imagination is the key
´Cos you are you´re own destiny
You never should be lonely
When time is on your side

Don´t you know it´s true what they say
Things are sent to try you
But your time´s coming around
So don´t you stop tryin´

Don´t stop, never give up
Hold your head high and reach the top
Let the world see what you have got
Bring it all back to you
Dream of falling in love
Anything you´ve been thinking of
When the world seems to get too tough
Bring it all back to you

Na na na na..

Don´t you know it´s true what they say
Things happen for a reason
But your time´s coming around
So don´t you stop tryin´

Don´t stop, never give up
Hold your head high and reach the top
Let the world see what you have got
Bring it all back to you
Dream of falling in love
Anything you´ve been thinking of
When the world seems to get too tough
Bring it all back to you

Nakonec všechny páry tančí na ploužák a vše končí o půlnoci romantickým polibkem. Shodou náhod je 14. února.

Scoobies zase spolu-13

29. května 2007 v 12:31 Scoobies zase spolu
Večer
"Tak jo, co si vezmeme?" zeptá se Simča sama sebe a vyháže celý šatník na postel." Nakones si vybere černou halenku a černé kalhoty a zmizí v koupelně. Aby držela krok z oblečením, kouřové stíny ji udělají tajemnou, a zároveň nebezpečně přitažlivou. U černé halenky si nedopne 2 poslední knoflíčky, čímž dodá sexy vzhled. Vše doplní černými botami na vyšším podpatku. Ještě se zkontrolovala v zrcadle a když si už připadala spokojená, zaskočil ji zezadu Michael.
"Ahoj." Řekl jenom. "Ahoj, co potřebuješ?" zeptala se Simča Michaela protivným hlasem. "Promiň, že otravuju…., ale…." Začal Michael, ale Simča už věděla o co zase jde. Michael byl její blízký přítel-padlý Anděl. Dokonce chvíli chodil s Nerou-sestřenicí Simči(u Simči v rodině jsou jaksi všichni 'zvláštní' nějakou schopností), ale nakonec ji opustil, jelikož měl sen, že ji zabije, až bude v největší nouzi. Nera už však byla 3 roky po smrti, ale ne Michaelovou vinou. Zabil ji vlkodlak. Byla něco jako přemožitelka, až na to, že ona nebojovala proti démonům, ani ničemu podobnému-teda pokud to nebylo nutné. Viděla duchy a mohla se jich normálně dotknout.
"Simčo, prosím, pomoz mi!" zaúpěl Michael. "Už tři roky se tahám světem a všude na ni myslím," šeptal nešťastně. Simči se tento pohled vybavil u Angela. Stejný ho měl i on, když poprvé umřela. Bylo jí tenkrát pouze 17. "Michaeli. Musíš se s tím jednou už konečně smířit." Řekla Simča pevně. O své sestřenici nemluvila dlouho, a najednou se tu objeví on a staré rány otevře…… " Já ale nemůžu! Neměla umřít!" zaúpěl, až to Simku dožralo a šla nahoru. Michael ji samozřejmě následoval. Simča si do svého pokoje od vzteku vyrazila dveře a šla ke skříni, odemkla, vzala za tajnou kliku, otevřela, a s tím, ať Michael se nikam ani nehne vešla do místnosti. Zamířila k pozlacenému oltáři. Klekla a začal se prohrabovat pod ním.
sakra! Kam jsem to jenom dala…." Zavrčela a měla se Sarah co dělat, aby udržela ostatní démony na uzdě. "A mám to!" řekla spokojeně a prohlédla si malý kapesní nůž.
"Na co mi to bude. To si mám podřezat žíly?" zkusil Michael s černým humorem uspět u Simči, ta však nehnula ani brvou. "tu máš. Kdykoli budeš ji chtít vidět, stačí ho rozevřít," zamručela sotva zřetelně, však po chvíli až moc zřetelně dodala: "A teď se pakuj! Mám rande." A s úsměvem 'vykopla' Michaela ven.
Na hřbitově sv.Františka
"S kým se tu mám setkat?" zeptal se sám sebe, když to mu do náruče doletěla Simča. "Ahoj." Usmála se na něj, sklouzla z něj a nakopla upíra, který ji odhodil do Angelovy náruče. Upír ztuhl, když uviděl Angela. Simča toho využila a probodla ho. "Ahoj." odpověděl ji na pozdrav Angel po akci. "Jak to, že jsi…..?"zeptal se. "Nerad mě vidíš?" odpověděla mu otázkou. "Ale ano,……ale hodně věcí se………změnilo." Odpověděl. "Smím vědět jak?" zeptala se ho na oplátku. "No…..mám přítelkyni." Odpověděl se sklopeným zrakem. "To se už ke mně doneslo." Odpověděla mu. "Promiň." Řekl. Nastalo hrobové ticho. Ani vítr nešuměl, ani ptáci nezpívali. Prostě nikdo nic neříkal, nikdo nic nezpíval…… "To se mi nelíbí." Přetrhla Simča ticho a začala se rozhlížet kolem sebe. "Cco?" zakoktal se Angel. "Pšt." Sykla Simča a pokusila se hmátnout do blízkého křoví, jestli by něco nenahmatala. Bohužel však měla smůlu. Otočila se tedy k náhrobku. Najednou se začal ozývat za náhrobkem usedavý pláč. Simča se šla podívat, kdo to pláče. Byla tam žena. "Je Vám něco?" zeptala se opatrně Simča, bezvýsledně. "Jak se jmenujete?" zeptala se tedy Simča. "Beatris Sherlocková." Odpověděla žena, jen co to dořekla, zmizla. Simča obešla hrob a pak se podívala na náhrobek. K jejímu údivu tam stálo jméno Beatris Sherlocková.
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-12

29. května 2007 v 12:30 Scoobies zase spolu
O rok později
Už rok je po údajné smrti Simči a Angel už si našel přítelkyni-Annu.
"Buffy, prosím mohla bys mi pomoct s Alexandrou?" zeptala se utrápená Anna
Buffy vzala Alex do náruče a odvedla ji do svého pokoje. "Tvá dcera mě nenávidí." Postěžovala si Anna Angelovi.
U Jamese a Mirky
"Jamesíku, co bych si jenom bez tebe počala." Řekla s úsměvem Mirka, když ji James podal dudlík pro Sue, který odhodila někam ke dveřím.
"Miri, já, Dru, Buffy, Elle, jdeme na hlídku, bereme i naše chlapy, půjdeš s námi?" zeptala se Lizzie. "No klidně, ale co Sue a Charlotte?" zeptala se Mirka, která nechtěla nechat Jamese doma. "Angel s Annou se o děti postarají. Jo jde s námi Alex." Řekla Lizz "Tak jo." Slíbila Mirka a dál se věnovala svému snoubenci.
Večer
"Rozdělení?" zeptala se Elle. "Rozdělení ne, jdem všechny najednou." Řekla Buffy.
O pár hrobů dál
"Ty nejsi mrtvá?" užasle hleděl jeden z upírů na Simču. "To koukáte co?" zašklebila se. "Hej ty, jdi od něj!" zavolalo skoro celé scoobies najednou. Když se Simča nehnula jinam, rozeběhli se ji zachránit. Upír začal couvat. Simča udělala kop s výskokem a otočkou a upír byl v tabu. Scoobies se na ni koukaly s úžasem. "Simčo, jsi to ty?" zeptala se Lizz opatrně. "Jo, jsem. Lidi pojďte ke mně, tam si popovídáme." Řekla Simča a odváděla je do svého malého domečku.
U Simči.
"Takže to ale znamená, že tě někdo musel oživit, nebo tak něco….." začala Drusilla, která se nedávno vrátila z Minnesoty. "No, za svůj život vděčím Tadeášovi." Řekla Simča. "No Simčo, myslím, že bychom ti něco měli říct." Začala Mirka. "Já to řeknu této." Řekla Alex, která doteď v klidu seděla v Simčiném klínu. "Táta…….táta si našel přítelkyni." Řekla Alex a sledovala svou matku, jakou bude mít reakci. "No…" začala Simča "Ostatně zaslouží si to…." Řekla se zvláštním výrazem Simča a šla do kuchyně, kde pištěla voda na čaj.
"Simčo, je mi to líto, ale když ty ses tak vytratila, všichni jsme mysleli, že jsi mrtvá." Řekla Elle a smutně se koukala do očí své kamarádky. "Elle víš, ono to nebylo lehké pro Vás ani pro mne. Bylo toho moc. Rok sem hnila v jakési pitomé dimenzi----Brácha měl štěstí, že z Urnuly zmizel se mnou a šel do ,podsvětí', kde mě vyléčil." Řekla Simča a zalévala čaj. Konvice v ruce se jí tak třepala, že ji upustila na zem. "Vidíš jaká jsem nešika?" usmála se Simča, vzala hadr a utřela louži na linoleu. Elle se lehce pousmála a znova dala vařit čaj. To se k nim, ale nahrnuli ostatní.
U Angela
Angel leží na posteli nahý a přemýšlí, jestli je vůbec dobré žít s ženou, která miluje jeho, ale on nemiluje ji. Tolik mu chyběla Simča(kdyby tak věděl, že je naživu:-P) ….. Představuje si, jak pod ním leží Simča a ne Anna.
Podívá se na Annu, která spokojeně leží po jeho boku.
Na druhý den Ráno
"Simča žije!" prozpěvovávali si Scoobies, až na to, že jakmile Angel přišel dolů, okamžitě byl klid. "Co se děje?ů zeptá se Angel tušícím hlasem, že před ním něco skrývají. "No víš, máme překvapení, ale když ty jsi se nám zamiloval do Anny, tak nemůžeme nic říct." Odpověděla mirka a usmívala se na Jamese jak měsíček na hnoji. "to víš Angele, láska má přednost." Zazubil se na Angela jeho vlastní bratr. "Ty máš to mluvit." Řekne Buffy a dá mu herdu do zad. "No jo no Angele, máš smůlu." Uštěpačně řekla Elle a naklonila se k Johnymu a políbila ho. "Tak ven s tím!" vyprodukoval Angel. "Tak přijď dneska večer na hřbitov sv. Františka." Usměje se Lizz a obejme svého Petra. "vy jste dobří." Rozesměje se Angel. "Půjdu sám a vy zůstanete hezky se svými dětmi." Ušklíbne se a pak si vezme Alex stranou. "Alex, neřekneš mi, co to je za překvapení?" zeptal se své dcery. "Nemůžu, ta nebo ten by byl/a naštvaný/á." Řekla Alex. "No v tom případě se těším, až tu osobu potkám." Řekl Angel a pošimral Alex na hlavě. A odešel.
K Simči se podle domluvy vydaly jen Elle, Lizz a Dru, to aby to nebylo tolik nápadné.
"Simčo večer jdi na hřbitov sv.Františka a sama uvidíš." Řekly holky a zase zdrhly, aby je Simča nemohla zdržet nějakými otázkami……..
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-11

29. května 2007 v 12:30 Scoobies zase spolu
V Kuchyni
"Táto já vážně nemám hlad." Řekla smutně Alex. "Jakto že ne? Podívej se jak je krásně venku." Zašveholil James. V tom tam přišla Mirka objala Jamese a také pozdravila "Dobré ráno." Ale odpovědí ji bylo jenom mlčení. "Alexandro Tamaro Nicol Summersová, buď to do tebe dostanu, nebo pak si mně nepřej." Začal výhružně Angel. Mirka se rozesmála, také zatím nic netušíc. "Čemu se směješ?" zeptal se ji nechápavě Angel. "Čímji to prosímtě krmíš? Podívej se na tu klobásu, jak je mastná!" řekla se smíchem Mirka a připravila Alex sendvič, ale Alex odmítla i tohle jídlo. "Já tě prosím, sněz něco. Něco malého!" už se slzami v očích Angel prosil Alex. "Tati, vidět umřít svou vlastní matku a k tomu ještě aby ti umřela v náručí…." Zašeptala Alex se slzičkami v čích seskočila ze židle a pádila do svého pokoje. "Jak to myslela, že viděla svou matku umírat?" zeptala se Mirka i když už tušila, že odpověď bude strašná. "Simča…………..Simča………….je ……………" začal Angel, který to ani nemohl říct. Mirka pochopila a okamžitě vyběhl z kuchyně. "ne to není možné. Vždyť ona byla z nás ta nejsilnější!" myslela Mirka. "Promiň Angele, ale teď mě bude potřebovat má snoubenka." Řekl James a odešel.
V dimenzi Urnula
Simču někdo zvedl ze země. Odnesl ji do nějakého tmavého pokoje, kde to smrdělo samými lektvary. "Měla si namále." Řekl nějaký muž. Simča otevřela oči a pořádně se rozhlídla, pak ho spatřila: "Tadeáši?" zašeptala a nadzvedla hlavu, okamžitě ale spadla do měkké postele. "Odpočiň si. Budeš potřebovat hodně sil." Řekl Tadeáš a přikryl Simču medvědí kůží. Simča okamžitě usnula. Tadeáš se odplížil do vedlejší místnosti.
Ve vedlejší místnosti
"Jak je na tom?" zeptala se Ivett. "jestli přežije, bude to zázrak." Odpověděl ji Tadeáš. "Tadeáši, vyléč ji prosím. Je to tvá jediná sestra." Řekla Ivett, dala Tadeášovi pusu a zmizela. Tadeáš se vrátil zpátky do pokoje.
Na druhý den
"vypij to, pomůže ti to." Řekl Tadeáš a podal Simči hnusně páchnoucí tekutinu. "Co je to?" zeptala se Simča a znechuceně odvrátila tvář od poháru. " Neptej se vypij to. Až to vypiješ, tak ti řeknu co to bylo." Řekl Tadeáš, a tak Simča do sebe vhrkla. No trochu to pálilo, ale co už…….. "No co to bylo?" zeptala se Tadeáše Simča. "Moje moč a jehněčí krev." Odpověděl Tadeáš. Simči se okamžitě zvedl žaludek a tak si pro jistotu lehla.
Sobota ráno
"jak jsi věděl, že mi to pomůže?" zeptala se Simča Tadeáše. "Mám už nějakou tu stovku let a jsem šamanem už taky hezkou řádku let. "Měla bys už jít." Řekl Tadeáš. "Proč?" zeptala se ho Simča. "protože dneska máš pohřeb. I když nenašli tělo, jsou přesvědčeni, že jsi mrtvá.
Simča totálně ztuhla……. "Jdu na zem." Řekla, letmo bráchovi vlepila pusu a zmizela
Na Zemi u Summersových
"Elle! Nesmím přijít pozdě!" křičela na Elle Lizz. "Jo už jdu." Řekla Elle. Měla na sobě černý kostým-to měli všichni. Došli ke hřbitovu a vyšli pomalým krokem doprostřed hřbitova.
Buffy už stála opřená o Toma a tiše vzlykala. Angel tam také byl s Alex. Lizzie s Elle, když uviděly rakev z Ebenového dřeva si uvědomily, že to není žádný zlý sen, ale krutá realita. Všichni byli zachmuřeni ve svých myšlenkách. Kněz se zeptal: "Jsme všichni?" když uviděl souhlasné přikývnutí začal: "Předběžně nás opustila matka, sestra, snoubenka Simona Summersová……." Začal odříkávat , ke stromu-lípě se přiblížila mladá žena-blondýna. Bílé tričko a černé kalhoty vůbec se nehodily k obřadu, který se odehrával před ní. Právě spouštěli prázdnou rakev do země. Alex na ni ještě hodila bílou růži a společně s Angelem odešla domů. Mladá žena u lípy se také odebrala, ale opačným koncem…….
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-10

29. května 2007 v 12:29 Scoobies zase spolu
Jana neprobudila na posteli sama. Byla už doma a překvapeně se kolem sebe podívala. "To se mi jenom zdálo?" pomyslela si, ale když uviděla ve dveřích Adama, který ji nesl snídani a k tomu rudou růži, utvrdila se v tom, že se jí to nezdálo.
"Dobré ráno miláčku." Usmál se na Janu Adam a vzal do ruky vidličku a ukrál Janě kousek omelety. "Dobré………..seš poklad, žes mi připravil snídani." Řekla Jana s plnou pusou.
Mezitím u Simči v pokoji
"Tu máš a tu máš, já se nedám!" řvala Simča jak tur. Trénovala zase jednou z Angelem. I když vypadala velmi unaveně, nedala se Angelem přemluvit a bojovala dál. "tak jo, už mám dost." Řekla Simča a okamžitě zmizela v koupelně. "No konečně, málem jsi ze mě sedřela kůži§ů řekl Angel spíš sám pro sebe. Hodil očkem po Alex a zmizel v kuchyni, jelikož měl obrovský hlad a krev byla v ledničce.
V kuchyni
"Zase jste řádili?" zeptal se Angela Tom, který popíjel krev. "Jo, závidíš?" zeptal se ho Angel. "Ne." Odsekl Tom a odešel. Najednou byl slyšet obrovský rachot a ten zněl z pokoje Simči.
"Simčo." Zašeptal Angel a vrhl se po schodech nahoru. Bylo však pozdě. Simča zdrceně ležela na zemi a plakala. "Simčo! Co se stalo?" zeptal se z vyděšením v očích. "Alex." Zašeptala Simča. Angel vrhl pohled po pokoji k postýlce, po Alex se ale jakoby zem slehla.Angel Simču pevně objal. Simča mu jenom do tílka slzy pouštěla.
V dimenzi Urnula
(pozn. Zde plyne čas ho hodně rychleji, takže Alex bude stárnou a stárnout…..)
"Tak a máme ji naše paní." Řekl jeden z démonů spokojeně a podal Alex Sabrině. "Výborně. Od této chvíle jsi Alexandro má dcera. A tvá matka zemře." Řekla zlověstným hlasem Sabrina a ušklíbla se.
Na zemi
"Simčo, co chceš dělat?" zeptala se Buffy okamžitě, když vešla do jejího pokoje. "Najít svou dceru." Řekla Simča a už si nahazovala černé triko se zvláštně hlubokým výstřihem.(No ne tak hlubokým-lodičkovým výstřihem) "Jsi blázen?" zeptala se jí nevěřícně Buffy Simča ale neodpověděla a měla se k oknu, Buffy ji však chytla za ruku. "Buffy pusť pokud se jedná o mou dceru, neznám přítele.ů řekla simča, vylezla a zmizela ve tmě.
O pár minut později
"Angele, Simča zmizela a ona řekla, že…" začala Buffy Angel obrátil oči v sloup. A strach o dceru se vzestupnic strachem o Simču. "Ach jo, kam šla?" zeptal se Bufy Angel. "Já…… nevím." Řekla popravdě Buffy. "Tak jo, povede mně instinkt.
V Dimenzi Urnula
"Vážně jsi má matka?" zeptala se Alex Sabriny.(Alex už jsou 3 roky a projevuje veliké inteligence) "Ano Alexandro a jak dlouho ti to mám ještě říkat?" rozčílila se Sabrina. "No já si myslím, že ti to už tvrdit nebude moct." Řekla Simča, která se tam propadla. "Ty žiješ?" proč bych neměla," zeptala se nechápavě Simča. "Zabít!" zavelela Sabrina, ale Simča rozprášila démony jednou ranou. "Nebude to tak lehké Sabri. Přišla jsem si pro svou dceru." Zavrčela Simča. "Zeptej se jí, jestli bude s tebou chtít jít..." odsekla z úšklebkem Sabrina. "Alex?" vyzvala ji Sabrina. Simča věděla, že teď jestli se rozhodne Alex pro Sabrinu, ztratí ji navždy. "Mami." Zašeptala Alex směrem k Simči. Ta se jenom lehce usmála, koukla zlostně na Sabrinu a začal boj jako nikdy... Simča kopala, mlátila pěstmi Sabrina však vymyslela fintu. Simču srazila vrhnutím ohně k zemi a Simča Sabrinu zabila smrtícím paprskem. "mami!" zaječela strachy Alex, přiběhla k ní a vzala Simčinu hlavu do svého klína a hladila ji. "mami, ty nesmíš umřít!" zašeptala Alex Simči do ucha. "Potřebuju tě." Plakala. Simča vzala poslední síly a řekla: "Alex, jdi tama, kudy jsem šla já. Používej svou moc……..nenech se strhnout silami zla jdi na hřbitov, tam tě bude čekat tvůj otec. Angel." Zašeptala Simča. Alex měla slzy v očích, ale Simča řekla "Jdi." A tak s těžkým srdcem poslechla. Šla tedy tama, kudy ji matka poradila a opravdu narazila na Angela. "Alex!" zašeptal Angel a rozeběhl se k ní, vzal ji do náruče a pak se zeptal: "Kde je maminka?" "Sabrina ji zabila." Řekla s pláčem Alexandra a schovala se v Angelovém náručí plačící. "ne, to není možné. TO NENÍ MOŽNÉ!" zaúpěl Angel, přitiskl Alex ještě blíž k sobě a plakal do jejích blonďatých vlasů.
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-9

29. května 2007 v 12:28 Scoobies zase spolu
V Minnesotě
"Miláčku, Cassie svěříme Sereně, ona dá na ní pozor, neboj se." Zašeptal Orlando Drusille do vlasů ta se jen lehce usmála opřela se o jeho hruď. "Když myslíš, tak souhlasím." Odpověděla a zavěsila se mu o krk a políbila. "No myslím, že my můžem jít do našeho hotelového pokoje." Usmál se Orlando, dal Sereně číslo, kdyby náhodou přece jenom se něco stalo a vedl svou ženu do jejich pokoje (pozn. Oni nejsou ještě manželé, ale tady tak nějak to mám ráda:-P).
V Jejich pokoji
"Orlíku, to si věříš." Řekla s úšklebkem Dru, kterou se Orlando pokusil přesvědčit, že ochranu doopravdy má. "Drusillinko……….Auuuuuuuu!" zařval Orlando, to Drusilla mu vrazila do nosu. "Neříkej mi Drusillinko!" zavrčela a už, už bylo namále a Dru by proměnila svůj obličej do upířího, to ji ale Orlando něžně obejmul a políbil tak vášnivým polibkem, že Dru zapomněla, jak jí řekl a opětovala mu to. Orlando ji nadzvednul a položil na kruhovou postel, kde byly průhledné bílé nebesa. "Orlíku…." Zašeptala rozněžněně Dru. Orlando jí svlékl světle rudé tričko s dlouhými rukávy. Teď viděl rudou krajkovou podprsenku. "Dru, ty víš na co mě dostaneš!" zavrčel (ne výhružně!) a jemně ji kousl do krku. Dru to vzrušilo a překulila si ho pod sebe. Sice jsme si užívali včera, ale já bez tebe nemůžu žít." Zavrněla Orlandovi Dru a svlékla mu pruhovanou košili. "Dru já bez tebe taky ne." Zašeptal jí do ucha, protože byla právě nad ním skloněná a opět se dostal na velení. "Ty kolouši!" zalichotila mu Dru a líbala ho dál, kam jenom dosáhla. Najednou jim tam zazvonil telefon. Dru obrátila oči v sloup, vysmekla se Orlandovi a zvedla ho:
"Dru ty mrcho, kdy se hodláš vrátit!?!" zařval do telefonu naštvaný Spike, držící v náruči Jerryho. "Nikdy!" odsekla Dru, položila sluchátko a dál se věnovala svému Orlandovi.
V Ráji milenců
Vše bylo skombinované do růžovo červené barvy. Lizz se tam náramně líbilo. Šla tedy k recepci, ukázala průkazku, dáma za recepcí se usmála, podala jim klíče od jejich pokoje a zeptala se milým hlasem: "Chcete ukázat Váš pokoj?" "Ne děkujeme, najdeme ho." Usmál se Petr a už poplácáním Lizz po zadečku ji pošoupnul dopředu.
V Jejich pokoji
"Tady si užijeme bez rušení…." Zašeptal Lizzie do ucha Petr, vzal ji do náruče něžně ji položil na postel, a když sundal černý svetr, překvapením stuhl, co na něj Lizz nachystala. "Copak, nelíbí se ti?" laškovně se Petra zeptala. "No, já nevěděl že máš tohle……" začal Petr. Lizz měla totiž na sobě skoro průhledné rudé tričko. Petr se ale už nad tím nepozastavoval a sundal jí i tu průhlednou látku, aby se jí mohl dotýkat. Lizz ho ale překvapila dalším manévrem, a to, že neměla ani podprsenku………….
Mezitím opět v dimenzi milenců, tentokrát je tam Jana a Adam
"Adame, co tady děláme?" zeptala se ho opatrně Jana. Odpověď ji však trochu děsila. "Víš jak jsem se tě ptal, jestli mně miluješ? Já………ty jsi neodpověděla a tak…….. já myslel, že mě doopravdy miluješ." Začal teď nevědoucí Adam, jestli ho Jana za to nezabije. "Adame, jenomže………" začala Jana, ale to k ní Adam přistoupil a začal jí líbat. Jana mu polibky opětovala. "Miluju tě." Zašeptal Adam. "Adame a kdy jsi na to přišel?" zeptala se ho Jana. "No, okamžitě jak si řekla tu větu, že bys taky ráda jedno takový mrně." Odpověděl s úsměvem Adam a opět ji začal líbat. Jana se mu poddávala (no dál si to domyslete sami).
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-8

29. května 2007 v 12:27 Scoobies zase spolu
"Miláčku, ty toho nenecháš." Usmíval se Petr na Lizz, která ho zlobila vláskama po obličeji. "To víš, že ne. Máme krásného synka, já mám suprového muže, co bych si ještě mohla přát?" zeptala se ho Lizz, lehla si mu do klínu a spokojeně se usmívala. "No jo no, hlavně………." Řekl Petr, ale vyrušil ho pláč malého Jacka. "No jo, už jdu ty naše sluníčko……" řekl sladce Petr, vzal jejich syna do náruče, položil ho k Lizz, ta si ho jenom přivinula a synek spokojeně spinkal. "No a můžeš ho vrátit zpátky do postele." Ušklíbla se Lizz. "Jasně." Zamručel Petr, vzal si Jacka do náruče a položil ho zpátky do postýlky, pak si zpátky sedl na postel zády k Lizz, a dal ruce do dlaní. Lizzie se to nelíbilo a tak si k Petrovi blíž přiklekla(sednout nemohla, protože byla o dobrou hlavu od Petra menší) a začala mu masírovat záda. Petr se jí opřel o hruď a Lizzie se na něj koukala se zvláštním otázkovým pohledem-co se děje. "To nic zlato, to bude dobrý."vzal ji za ruku a políbil. Lizz se mu stočila záhadným způsobem dostala na klín a začala ho dál a dál líbat. Petr už to nevydržel, něžně jí položil na postel, jemně(aby jí neublížil) ji přilehl a líbal. Sundal bílé tričko………… Lizz se na něj pohoršeně podívala, Petr nechápal proč, ale když uslyšel Spikův smích. "To ti jako nevadí, že nás rušíš při práci?" rozčílil se Petr. Vzal Spika odvážně za límec a vyhodil ho ze dveří. "Teda ty máš kuráž! To se musí nechat, ale měl bys vědět, že Spikem není radno si zahrávat." Řekl Spike a chtěl se na něj vrhnout, ale v tom zakročila Lizz, chytla Spika pod krkem a pak zavrčela: "Ty si na mýho chlapa nedovoluj, nebo pak pocítíš kolík na srdci. "Tak s tímhle nepočítej." Zavrčela Dawn. "Tak ať on nás nešmíruje……" začala Lizzie, ale v tom Dawn jí skočila do řeči: "Jana zmizela." Lizz ztuhla. "Cože? Další únos?" zeptala se nejistě. "No tak nějak. Jo a pro Vás máme dopisek od Dru, ta jela se svým Orlandem do Minnesoty a vzkazuje Vám, že tam máte jít-teda jet, nebo odletět a ještě máte otevřít todle-sice nevím co to je, ale mám Vám to dát." Řekla Dawn a pak i se Spikem odešla. "Co to může být?" zeptala se Petra Lizz. Ten jenom pokrčil rameny. V pokoji rozbalili obálku a přečetli si vzkaz
Milí Lizzie a Petře,
Zde máte vstupenku do ráje milenců, myslím, že tam Vás Spike očumovat nebude. Tak si to tam užijte. No a pak přijeďte do Minnesoty, je tam legrace………
P.S ta vstupenka je na 8 použití.
"Použijem to?" zeptal se Lizzie Petr, když si to oba dočetli. "Miláčku a co náš syn?" zeptala se ho Lizz, ale pak si vzpomněla na Jamese, že nemá co dělat a tak vyletěla ke dveřím do Mirčiného a Jamesového pokoje, zaklepala a vlítla dovnitř. "Ježiš promiňte, já nechtěla…." Začala Lizz, když uviděla pár ve vášnivém objetí.
"To nic Lizz, co potřebuješ?" zeptala se Mirka a elegantně z Jamese sklouzla. "No pohlídat……" "Jasně, nic se neděje, když to bude jenom na tento den. James naše i všeho syna rád pohlídá, že jo miláčku?" řekla Mirka , ale než James stačil něco namítnout, už tam byly všechny mamky….."Tak to pohlídáš i naše potomky, my jdem totiž s Mirkou ke kadeřnici, na aerobic, na trénink a tak." Řekla Buffy, všechny do Mirčiného pokoje daly své potomky a zmizely. "Ale já neřekl, že Vám je pohlídám." Zaječel James, to ještě přispěchala Simča a podala mu Alex do náruče a dodala: "však Spike , Angel a Tom ti rádi pomůžou …." A zmizela……….
"To je za trest!" zavrčel James a vrátil se do pokoje, kde se na něj culilo přes 10 miminek…..
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-7

29. května 2007 v 12:26 Scoobies zase spolu
"Dawn, Elle, Lizz, Dru, co se to tu děje?" zeptali se Angel s Jamesem. "No zřejmě to přišlo i na nás." Řekly holky a zhluboka dýchaly. "No potěš pánbůh, to si nemohl vybrat lepší čas?" zaúpěl Angel. "Doprdele a co kdyby jste nám uhli, abychom mohli rychle projít?" zavrčel Tom, který se ode dveří hnal s Buffy v náručí. "Jasně." Řekli James s Angelem a uhnuli. "Po půlhodině se ozývalo křičení malých dětí. (Asi jsem se zapomněla zmínit, že celou dobu řádí bouřka) "tak takový zásah v jeden den, to tu ještě nebylo…" řekl jeden z doktorů, když vycházeli ze sálu. Bouřka už utichla.
O Týden později
"To je řev! Kdo to tu má vydržet?" stěžoval si Adam, který doposud nebyl otcem. "To je tvoje věc." Odsekla Jana, která držela v náručí Buffyiného syna Jeremiho. "Copak, tebe to neštve?" zeptal se jí překvapený Adam. "Ne, docela ráda bych měla jedno takový mrně." Odsekla Jana a šla směrem do kuchyně. Adam ji následoval. "Co si tím chtěla říct, že bys taky ráda takové mrně? To jako se mnou?" zeptal se Jany Adam. Jana mlčela, protože nehodlala dát najevo svou přízeň k Adamovi. "No?" zeptal se jí Adam. Jana už věděla že nemá jinou možnost a tak odpověděla: "Já nevím, jestli bych to dítě chtěla s tebou, ale jedno bych určitě chtěla mít." (samozřejmě neřekla s kým jiným). "Aha." Řekl jenom a odešel.
Když byl z dohledu, Jana si povzdychla opřela se rukama o kuchyňskou linku a usmála se na malého Jeremiho. "Jerry, kéž bych tak mohla aspoň jednou Adamovi dát pusu, nebo ho aspoň jednou obejmout……" řekla posmutněle, ale pak veseleji dodala: "No myslím, že tě bude shánět maminka." Vzala ho do náruče a už si to chtěla vykračovat po schodech, ale nevěděla, že vše, co řekla po Adamovém odchodu slyšel Adam a tak se k ní opět přitočil. "Takže ty si do mě zamilovaná?" zeptal se jí přímo Adam. "No….." řekla nejistě Jana a jelikož se na téma láska nechtěla bavit zmizela nahoře v Buffyiném pokoji. "Takže jo." Řekl, když byl nahoře a zamířil do svého pokoje.
U Buffy
"No pojď k mamince ty můj malý drobečku, no ňuňuňu." Začala Buffy legračně mluvit i tvářit se. "No Půjdeš radši za mnou, nebo k tatínkovi?" zeptala se Jerryho, ale jak by mohlo mluvit týdení dítě? No nevím, tak jenom zabrumlalo cosi dadada a ztichlo. Spokojeně se stočilo do klubíčka a usnulo. "Je to ale poklad." Řekl pyšný otec Tom. "Já už radši půjdu." Řekla Jana a zmizela ve svém pokoji.
" Jamesi, koukni jak se na tebe Sue a Charlotte usmívají." Řekla šťastně Mirka a objala Jamese. "Jsou ti podobná." Řekl James, políbil svou krásnou snoubenku a navlíkl ji stříbrný prsten s diamantem, pak na chvílku zmizel v koupelně, což se Mirce moc nelíbilo, ale pak se dveře do koupelny otevřely a James držel v obou rukách rudé růže a k tomu ještě v puse. Mirka na něj ohromeně koukala, přistoupila k němu, vzala mu nejprve růže z pusy, James ji jemně objal(aby ji náhodou nějaký ten trn nezabodl do zad).Samozřejmě po krátkém odejmutí si před Mirku klekl a pak se jí ještě jednou zeptal: "Vážně si mně chceš vzít a strávit po mém boku zbytek života?" zeptal se James Mirky a ta si klekla vedle něj, políbila ho, vzala si zbytek růží a pak řekla: "Tohle je nejkrásnější den mého života. Tenhle, Narození Sue a Charlotte. To víš, že si tě chci vzít. Tebe. Nikoho jiného!" řekla Mirka a Jamese vášnivě políbila, ale tím chudáka podrápala trny od růží na zádech, takže prvně musela dát růže do vázy a pak pokračovala v líbání.
Postavili se a dál se líbali. Mezitím jim děti usnuly, takže měli čas pro sebe. James Mirku něžně položil na postel. Mirka se začala prohýbat, když v tom si uvědomila, že může probudit děti, tak se vysmekla Jamesovi z náruče, dala je k Janě a vrátila se na původní místo u Jamese.
"Jana se o ně postará." Zašeptala mu Mirka do ucha a něžně ho líbala na tvář. "Miláčku a……………" začal James, ale Mirka byla mrštná a líbala ho na rtech, aby nedokončil větu. Starosti hodili za hlavu a užívali si jeden druhého……..
Po vášnivé chvíli
"Miri, jsi ta nejúžasnější žena, jakou znám….!" začal James, ale vtom se Mirka prudce zvedla z postele a vlítla do pokoje k Janě. Sue i Charlotte byly v pořádku, zato Jana tam nebyla. James okamžitě přiběhl k Mirce a když uviděl, to co uviděl, krve by se ho nedořezali…..
-pokračování příště-

Scoobies zase spolu-6

29. května 2007 v 12:26 Scoobies zase spolu
"Aha, a to je dneska co?" zeptal se podrážděně James. "Den……Všichni mlaťte Jamese?" zeptal se James. "Ne, ale jestli těch řečí nenecháš, tak to bude pak den Všichni mlaťte do krve Jamese!" zavrčela Buffy, prošla kolem něj s Lizz a Janou k Elle a vydaly se na hlídku.
Na hřbitově
"Takže pokud budeme celé, tak za hodinu přesně tady." Zavelela Elle a sama se vydala prostřední cestou, ale jakmile prošla kolem dvou keřů, zarostly a nikdo ji už neviděl.
V Pekle
"Tak to je super. Jé Simčo, co ty tu děláš?" "Já nejsem Simča, ale to j jedno. Tu tvou pitomou kamarádku a mou sestru jdu nahradit k Vám nahoru a …………." Začala Sabrina, ale to tam přišla Simča už s opravdu velikým břichem a Sabrinu tak prohnala, že Sabrina musela slíbit, že to vezme za ní a tak se Simča i s Elle vrátila na zem. "No ne Ell, jak si to dokázala?" ptala se jí Buffy, která se už vrhala ke své sestře a vroucně ji se slzama objímala. "Tolik si nám chyběla, hlavně Angelovi………" začala i teď už dojatá Jana. Když Simču holky přestaly objímat, vrhly se k ní Lizz a Elle.(i když Elle mohla Simču obejmout v pekle, udělala to raději na zemi, jelikož by to mohlo způsobit velkou smůlu.
Doma
"Simčo!" zašeptal Angel. "Simčo!" teď už křičel a vrhl se k ní, to bylo slz, to bylo objímání. Všichni se Simči vyptávali, kde byla, jak se tam měla, jestli to přežila v klidu(přežila to, ale v klidu?) Simča nevěděla, komu má nejprve odpovědět na otázku a když se neustále všichni ptali na různé věci, Simči přišlo nevolno a omdlela.
Později
"Simčo, jsi v pořádku?" zeptal se jí ustaraný Angel. "Jo jsem. A copak mi povíš nového?" řekla Simča už i s otázkou. "No Dawn, Buffy, Lizz, Dru, Mirka, Elle…." Začal Angel, ale Simča mu skočila do řeči: "Co je s nimi?" zeptala se ho ustrašená a prudce vstala. "Nic, jenom sou v jiném stavu……." Pokusil se Simči přiblížit situaci, ale když měla nechápavý pohled tak dodal: "Jsou těhotné." Simča jenom vyvalila oči a opět omdlela.
O Pár dnů později
"Jamesi! Jamesi!" volala natěšeně Mirka "Ano?" zeptal se jí James a objal kolem pasu. "Miláčku koukej na ten snímek." Strčila mu pod nos fotku z ultrazvuku. "Miri, co je to?" zeptal se nechápavě James. "Miláčku, to sou naše děti." Odpověděla Mirka. "Děti? DĚTI?" vytřeštil James oči. "Ano Jamesíku, naše dvojčata." Odpověděla mu Mirka. "Ty brďo a co s nima jako budem dělat?" zeptal se James, ale když vyděl uražený pohled své milenky, tak raději řekl: "Já budu dvojnásobný táta!" ale Mirka byla naštvaná a tak hodlala odejít do svého pokoje. James ji samozřejmě následoval, ale Mirka mu 'odpověděla' zabouchnutím před nosem dveřmi.
V Mirčiným pokoji
"Mirko." začal se zdviženýma rukama James. "Omlouvám se………ale nemůžu zato, že nemáš smysl pro humor." Řekl James, ale hezky si to podělal. "Tak já nemám smysl pro humor jo?!?" zařvala na něj Mirka vztekle. "To tvoje co s nimi budem dělat si myslel vážně! To jako zaprvé, ale za druhé o tomhle se nevtipkuje!" doslova zaječela Mirka. "Ale Miri……" nedokončil větu James. Mirka se naštvala a vykopla ho z pokoje. James už pro jistotu nic neřekl,ale pak s hrůzou zjistil, že žena jeho života leze oknem ven. Musel zasáhnout a to hned! "Mirko, to ne!" zařval James, vyřítil se k oknu a okamžitě Mirku ztáhl dolů, ale to Mirce začaly stahy. James okamžitě začal počítat. Minuta a nepřestaly. Vzal Mirku do náruče, ale to se z protějšího pokoje řítil Angel, který měl v náručí Simču. "Stahy?" zeptal se nejistě James Angela. "Stahy." Potvrdil Angel a oba okamžitě letěli dolů ze schodů a hned skočili do auta a rozjeli se do nemocnice.
V Nemocnici
"Moje žena má stahy už přes 15 minut, prosím rychle." Zařvali naráz Angel s Jamesem. "Ok, nebojte se o ně. Otcové mohou být přítomni." Řekl jeden z doktorů. "James stál u Mirky na sále a držel ji pevně za ruku. Mirka právě začala rodit. Objevila se hlavička malého miminka a v tom James řekl Mirce: "Vezmeš si mě?" "Jamesi, nikoho jiného bych nechtěla." zašeptala Mirka a dál tlačila.
Mezitím u Simči.
"Nebojte se. Přežije, kdybychom měli potit krev." Řekl jeden z doktorů, sedl si na Simčino břicho a tím pomohl se malé holčičce dostat ven. Simča mezitím upadla do hlubokého bezvědomí. Měla veliké komplikace, takže rodila něco přes hodinu. "Simčo…." zašeptal jí do vlasů Angel a políbil ji. "Tady je vaše dcera." Řekl doktor a podal ji Angelovi. "Jak se bude jmenovat?" zeptal se Angela, ale to se nám Simča rychle uzdravila a zašeptala: "Alexandra Tamara Nicol Summersová." Angel se na Simču šťastně podíval, podal ji Alex a objal. "Jsme jedna velká rodina." Zašeptal a políbil Simču.
Obě měly štěstí, že byly na stejném pokoji. Měly ještě 3 volné postele, světle modrý pokoj s koupelkou a WC. "No my přijdeme později, obě by jste se měly prospat." Řekl Angel, chňapl Jamese za košili a vlekl ho chodbou, ale to tam potkali někoho dalšího………
-Pokračování příště-