ďadlův dotek 1

31. května 2007 v 13:02 | Efez |  Hororové povídky
Vracel jsem se pozdě odpoledne domů - do bytu do kterého jsem se nastěhoval teprve dnes ráno. Nestačil jsem se tam ani pořádně porozhlédnout a tak jsem byl dost zvědavý, jak vypadá.
Už z dálky působil dost nápadně. Byl mnohem rozlehlejší než ostatní domy, ale nejvíce překvapovala jeho fasáda. Jelikož to byl už starší dům - podle ve zdi vyrytého letopočtu byl postaven v roce 1666 - měl spoustu ozdob a soch, ale ty se velice lišily od jakýchkoli jiných. Na zdi byly vytesány hlavy všeljakých podivných zrůd a netvorů, kteří se strašlivě šklebili na každého kdo šel okolo a svými neživými oči vrhaly ponuré pohledy. Sochař, který toto dílo vytvořil musel být nejspíš šílený. Otevřel jsem vstupní dveře a vešel do průjezdu. Tam na mne čekalo další překvapení. Byly zde vytesány další sochy, tentokráte to byly napodobeniny lidí, ale na člověka působily stokrát depresivněji, než démoni vytesaní do zdi. Sochy byly v prapodivných křečovitých polohách, jako by to byla chvilková pozice zoufale se zmítajících lidí. Jejich tváře se šklebily, jako by zažívaly nesnesitelnou bolest a celé sousoší působylo nehezkým dojmem.
Odvrátil jsem od soch pohled a vydal se po starých zaprášených schodech do druhého patra. Na zdi podél schodiště byly rozvěšeny stářím zčernalé portréty lidí, kteří působili dosti brutálně. Konečně jsem vystoupal do druhého patra a odemkl dveře svého bytu. Vstoupil jsem dovnitř a konečně jsem se ocitl v prostředí, které působilo celkem normálně. Vše vypadalo tak, jak jsem si to ráno nechal zařídit. Koukl jsem se do televizního programu, ale nic zajímavého nevysílali. Nechal jsem proto telku vyplou a sedl jsem si na kanape a rozhlížel se kolem. Můj zrak spočinul na keramické ozdobě, která vysela na stěně. Byla hnědá a vytvarovaná do třech šestek. Jelikož jsem ji tam ráno nedával, musela tam být ještě před mým přistěhováním. Zvedl jsem se abych ji sundal, jenže jakmile jsem se ji dotkl, popálil jsem se. Nad tím zůstával rozum stát. Jak může být ta pitomá ozdoba tak horká? V jejím okolí nebylo nic co by jí mohlo rozpálit i tak jsem ale cítil teplo jež vyzařovala na tři kroky daleko.
Rozhodl jsem se proto, že už se té podivné věci raději dotýkat nebudu. Zbytek dne jsem strávil čtením časopisu a mezitím se setmělo. Chtěl jsem rozsvítit, ale čekalo mě další překvapení. Nebyl tu žádný lustr! Ke zdi byla akorát přimontovaná malá žárovka, která šířila slabé nazelenalé světlo. Ještě si to tu budu muset hodně zařídit podle svého. Nezbývalo mi tedy nic jiného než jít spát. Té noci mi ovšem nebyl dopřán klidný spánek...
Vše začalo kolem půl jedné ráno, kdy mě vytrhlo ze spaní podivné vrzání, které se ozývalo na schodech mezi druhým a třetím patrem. Znělo to, jako by tam někdo vlekl dřevěnou věc velikosti klavíru. Čekal jsem, že zvuk brzy utichne, ale setrvával celých dalších deset minut. To už mě dopálilo. Kterej vůl takhle neohleduplně narušuje noční klid? Rozzlobeně jsem vyšel na chodbu a po tmě hledal zapínač světla. Žádný jsem však nenahmatal, tak jsem zavolal nahoru do tmy: ,,Co to tam sakra vyvádíte?"
Vše okamžitě stichlo. Mžoural jsem do šera na schody, ale nikoho jsem nespatřil. Musel být už z dohledu. Popošel jsem několik kroků dopředu, když jsem po něčem uklouzl a plnou vahou narazil do dveří nájemníka bydlícího naproti mě. Zatímco jsem se zvedal, dveře se pomalu otevřely a ven vylezla stará babka. Nejspíš jsem ji vyrušil ze spánku, protože byla v noční košili. Oči však měla strachy vytřeštěné, div ji nevylezly z důlků a v před sebe natažené paži křečovitě svírala kříž. ,,Odstup démone!" zaječela.
,,Klid paní!" řekl jsem honem. ,,Po něčem jsem uklouzl a nechtěně vrazil do vašich dveří."
Babka na mě stále nedůvěřivě civěla. ,,Vy jste ten novej?" zeptala se po chvíli.
,,Ano!" odpověděl jsem. ,,Slyšela jste ten zvuk?"
,,No jak by ne!" zaječela babka a ruce rozhodila do zoufalého gesta. ,,Už zase to tu bylo! Už zase! Bojím se tu žít, je to k zbláznění!"
,,Co tu bylo?" zeptal jsem se zvědavě.
,,To!" zakřičela babka a prstem ukazovala do prázdna. ,,Ono! Ten nejhorší děs!"
Nevěděl jsem, co si mám pod tím představit. ,,Nemáte baterku?" zeptal jsem se. ,,Chtěl bych se podívat po čem jsem uklouzl."
,,Baterku! Baterku! Ano, ano, baterku! Mam!" přikyvovala babka a vytáhla z kapsy starou placatou svítilnu.
Vzal jsem si ji a posvítil na podlahu. Tam ležela temně rudá kaluž. Krev!
Babka přidušeně zařvala. ,,Krev! Můj ty bože, krev! Panenko Maria, ochraňuj nás! Už zase někoho obětovali!"
,,To je blbost, nikoho tu nemohli zabít!" snažil jsem se ji uklidnit, neboť mi přišlo jako nesmysl, že by tu došlo k vraždě. ,,Necháme to na ráno, tak zatim dobrou noc!"
Babka se mi však zavěsila na ruku, abych nemohl odejít. ,,Neopouštějte mě!" vykřikla. ,,Nenechávejte mě samotnou v centru tohoto děsu! Bojím se tu, strašně se tu bojím! Žiju tu už pět let, pět strastiplných let, kdy se noc co noc třesu o holý život!"
Dokázala mluvit pěkně dramaticky. Být ředitelem národního divadla, tak jí dám hlavní roli. Chtělo se mi ale spát a ona mě nehodlala pustit. Vysmekl jsem se ji a uháněl ke svému bytu. Už jsem byl skoro ve dveřích, když mě dohnala.
,,Prosím vás!" bědovala. ,,Mějte se mnou soucit a neopouštějte mě!"
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnil a nezaškrtil jí.
,,No tak dobře!" řekl jsem nakonec.
,,Bůh ti žehnej, chlapče!" vykvíkla babka a po tvářích jí stékaly slzy úlevy.
Následoval jsem jí do jejího bytu. Babka rozsvítila světlo, které zářilo stejně slabě a stejně nazelenale jako u mě. Rozhlédl jsem se. Babka měla všude po stěnách rozvěšené fotografie. Na většině z nich byl starý pupkatý chlap, většinou zaznamenán jak do sebe leje flašku Staropramenu, nebo jak se válí na zahradním lehátku s půllitrem v ruce.
,,To je můj Josífek,"řekla babka třaslavým hláskem. ,,Měli jsme se moc rádi. Říkal mi, že radši než mě má už jenom hospodu. Před čtyřmi roky umřel."
,,Na cyrhózu jater?" zeptal jsem se trochu netaktně.
,,Ne," zakroutila hlavou babka. ,,Vracel se domů z hospody, ale nedošel. Ráno jsem ho našla ležet mrtvýho před dveřmi do sklepa. Byl celý scvrklý, všechna krev mu zmizela!"
,,Jak je to možný?" vyděsil jsem se.
,,Dějí se tu hrozné věci!" řekla babka. ,,Po nocích tento dům obchází zlí duchové a strašlivé příšery!"
Povzdychl jsem si. Ta bába to zřejmě neměla v hlavě v pořádku.
,,Podívejte!" řekla a vytáhla ze šuplíku starého kuchyňského stolu jakýsi umaštěný balíček převázaný obyčejnou gumičkou. ,,Toto jsou svaté obrázky!" vysvětlovala. ,,Ty mě chrání před všemi hrůzami tohoto domu!"
,,Poslyšte!" řekl jsem netrpělivě. ,,Tento dům možná působí trochu tajemně, ale to neznamená, že tu choděj nějaký příšery a duchové! Nemáte se čeho bát!"
,,To říkáte, protože jste tu první noc!" pravila babka. ,,Ale ještě sám uvidíte, co se tady děje! Ten nářek trýzněných duší, co je zde slyšet! Kvílení duchů, hromový řev netvorů a ..."
Babka zůstala s ústy dokořán zírat za má záda. ,,Po..po..podívejte se!"vykoktala.
Otočil jsem se, ale nic zvláštního jsem neviděl. Jen staré oprýskané okno a za ním černočernou tmu, jak už to v noci bývá.
,,Teď to zmizelo, ale před chvilkou tam blikalo takový zvláštní světlo!" křičela vystrašeně.
Pohlédl jsem z okna. Na zlomek sekundy jsem venku spatřil jakousi postavu. Držela v ruce jakýsi malý předmět připomínající nůž. Naklonil jsem se k oknu ještě blíže až jsem se praštil do hlavy o sklo, ale postava mi zmizela z dohledu. Začal jsem rychle přemýšlet. Kdo by chodil pozdě v noci venku s nožem?
Babka na mě nedočkavě hleděla. ,,Viděl jste něco?" zeptala se a při tom se třásla od hlavy až k patě.
,,Ne!"zalhal jsem. Moc mi to však nepomohlo, protože v tu chvíli se zvenku ozval bolestný řev patřící zřejmě slepici. Babka poklekla pod veliký kříž, který měla pověšený na stěně a začala se modlit.
,,Co je tam venku?" zeptal jsem se.
,,Kde?"vyjekla babka roztržitě. ,,Za tím oknem? Zahrada!"
,,Jdu se tam podívat!" řekl jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama