ďadlův dotek 2

31. května 2007 v 13:04 |  Hororové povídky
Na nic jsem už nečekal a vyběhl jsem z jejího bytu ven, s úmyslem, že se podívám co se děje na zahradě. Ještě na schodech jsem slyšel, jak za mnou babka huláká, ať radši nikam nechodím. Konečně jsem stanul v průjezdě. Na každé jeho straně byly jedny vrata. Věděl jsem, že ty nalevo vedou do ulice, takže do zahrady se jde těmi druhými. Rozrazil jsem je a stanul v sadu, který spíš než zahradu připomínal prales. Tráva se tu zřejmě od začátku jara nesekala a plevel rostl i po cestách. Běžel jsem za zvukem, který vydávala slepice, až jsem se dostal na menší - jakž takž udržovaný kout, jehož část zabírala ohrada v které byly zavřeny slepice. Ty po ní teď pobíhaly jako splašené a vyděšeně kvokaly. Jedna červená slípka ležela na zemi a bolestně naříkala. Když jsem přišel blíž, pochopil jsem proč. Měla uříznutý jeden pařát!
Kdo to mohl proboha udělat?
Otočil jsem se od ohrady a srdce se mi sevřelo leknutím. Sotva pět kroků ode mě stál nějaký muž. Neviděl jsem mu do obličeje, protože ho měl zakrytý šátkem, tak že mu byly vidět jen oči. V jedné ruce držel ostrý nůž, z kterého pomalu odkapávaly drobné krůpěje krve a v druhé se mu laxně houpala slepičí hnáta. Bylo jasné, že ji uřízl té naříkající slepici.
Muž ze sebe vyrazil bojový výkřik a s napřaženým nožem se rozběhl proti mě.
Prchal jsem jak nejrychleji jsem dovedl zahradou pryč. Cestou jsem zakopával o kořeny stromů a šlahouny plevele, ale nedbal jsem drobných šrámů a vždy jsem se hned zvedl, abych utekl pryč. Nevěděl jsem, jestli muž stále běží za mnou, nebo už mého pronásledování zanechal, v hlavě jsem měl jedinou myšlenku - dostat se odtud! Konečně jsem před sebou spatřil vrata od průjezdu, zbýval krůček k záchraně. Celé přízemí a schodiště jsem zdolal v rekordnim čase a zamkl se u sebe v bytě. Horečně jsem doufal, že mě můj pronásledovatel nehonil až nahoru a tudiž nezjistil, kde bydlím. Tu noc jsem ještě dlouho nemohl usnout.
Ráno mi připadalo jako balzám po celé té deprimující noci. Byl jsem rád, že už není tma a vychutnával jsem si sluneční svit, který na mě dopadal přes otevřené okno, když jsem snídal. Vyrušilo mě až zaklepání na dveře. Otevřel jsem a spatřil objemného, asi šedesátiletého muže. Pozorně jsem si ho prohlédl, ale nemohl to být ten co mě v noci honil, protože byl mnohem tlustší.
Změřil si mě podezíravým pohledem. ,,Včera někdo uřízl mý slepicí hnátu!" vyštěkl. ,,Nevíte náhodou o tom něco?"
,,O tom teda nic nevim!" řekl jsem. Nechtěl jsem mu vyprávět, co jsem včera zažil. Znělo to nevěryhodně a ještě by si mohl myslet, že jsem jeho slepici zranil já a vymlouvám se.
Chlap zakroutil hlavou. ,,Já si říkám, jestli je tohleto možný! Někdo jen tak uřízne slepici nohu. To by se za Komunistů nestalo!"
,,Třeba by se to taky stalo!" namítl jsem, protože jsem nevěděl co říct.
,,Jenomže to neni poprvý!" naštval se. ,,Už několikrát mi někdo jiný slepice zapích a vysál z nich krev. To sou blbci, co tohleto dělaj! Já snad budu muset říct Smrťákovi, aby mi tu ohradu nějak zabezpečil!"
,,Komu?" zděsil jsem se.
,,No Smrťákovi!" zopakoval klidně. ,,Tak se jmenuje můj syn. Moje manželka umřela při jeho porodu, tak jsem mu dal jméno Smrťák. V porodnici se mi to sice snažili rozmluvit, ale já jsem pěkně tvrdá palice! To jsem prokázal i při Sametový revoluci, kdy jsem na tu partu buřičskejch fakantů vlítnul s vidlema a vlastnim tělem bránil Gustu Husáka!"
Na tohle sdělení jsem fakt neměl slov. Protože se muž stále neměl k odchodu, rozhodl jsem se odvést téma hovoru někam jinám a zeptal jsem se:,,Neslyšel jste včera v noci něco divnýho?"
,,No byl tu kravál, no!" odpověděl. ,,Ten je tu pořád, na tom neni nic divnýho! Já si radši na noc dávám do uší vatu!"
,,A nevíte co ten hluk způsobuje?" vyptával jsem se dál.
,,Někdo ruší noční klid!" řekl vztekle. ,,Já jsem mírumilovnej člověk a proto bych ty hlučný idioty nejradši zkopal!" Na chvíli se odmlčel a krátce pohlédl na hodinky. ,,Musim jít nakrmit slepice!"
Byl jsem celkem rád když odešel pryč, jenže v tu chvíli se naproti mě otevřely dveře a na chodbu bázlivě vylezla moje stará bláznivá sousedka.
,,Tak vy žijete!" řekla potěšeně. ,,Já už jsem myslela, že vás ten netvor zadávil!"
,,Jakej netvor?" zeptal jsem se otráveně. Začínal jsem mít pocit, že jsem v tomto domě jediný normální člověk.
,,Chvilku poté, co jste odešel, sem zezhora přiběhl netvor!" mluvila dramaticky stařena. ,,Byla to strašlivá příšera! Vrhla se k louži krve, co tu byla na zemi a začala ji lačně pít. Samozřejmě jsem se hned zabarykádovala u sebe v bytě a modlila se za vaší duši, neboť jsem si myslela, že padla té děsivé nestvůře za oběť!"
Už jsem toho měl dost. ,,Promiňte paní!" řekl jsem. ,,Ale jste jediná kdo ty příšery vidí. Jste si jistá, že nejsou jen ve vaši hlavě?"
,,Všichni vědi že tu jsou!" odpověděla. ,,Tedy kromě vás a starého Hrubiny. Ale to je Komunista a snaží se sám sobě namluvit, že se tu nic divného neděje. Vy sám brzy poznáte, co se v tomto domě odehrává! Kolik vám je?"
,,Dvacet," odpověděl jsem. ,,Proč?"
,,Važte si svého mladého života a dávejte si pozor na všechny hrůzy jež skrývá tento dům!"řekla.
Slova té babky jsem bral jako nesmyslné žvásty. Zavraždili jí tu manžela a od té doby žila sama, z čehož se nejspíš zbláznila. Ale některé věci mi stejně nešly do hlavy. Kde se vzala na chodbě ta kev? Kdo uřízl té slepici hnátu? A jak to vlastně bylo s manželem mé sousedky? Na tohle všechno jsem stále neznal odpověď. I tak jsem večer usínal s klidem.
Vzbudil jsem se asi tak v půlce noci. Chvíli jsem nebyl s to zjistit, co se děje, až pak jsem uslyšel tlumené kvílení. Byl to nářek, možná lidský. Jako by někdo naříkal v tom nejhlubším žalu, ale tak srdceryvně, že jsem z toho měl depresivní pocit.
Vyšel jsem na chodbu.
,,Děje se něco?" řekl jsem nahlas.
,,Pomozte mi!" uslyšel jsem za sebou něčí hlas. ,,Pomozte mi někdo!"
Prudce jsem se otočil a přejel mi mráz po zádech. Nikdo za mnou nestál! A přesto jsem stále slyšel ten nářek...
Že by byla pravda, co mi říkala sousedka? Dostal jsem náhle strach, tohle nebylo normální. A ještě navíc jsem v přízemí zaslechl otevírání dveří a pak tiché kroky po schodech. Někdo šel nahoru! Vzpoměl jsem si na muže, který mě pronásledoval s kudlou a radši jsem zalezl zpátky domů, zamkl dveře a naslouchal jsem, co se bude dít. Moc dlouho jsem čekat nemusel. Do ticha pronikl vyděšený výkřik, který vzápětí přehlušil strašidelný nelidský řev. Už jsem to nevydržel a znovu jsem vyběhl na chodbu. Očekával jsem všechno, ale tohle ne.
Na chodbě byl netvor. Skutečně netvor, kdybych ho neviděl, tak bych to neříkal. Byl jedenkrát větší než člověk a pokrytý hustou tmavou srstí. Tlamu měl plnou ostrých zubů a ocas tak mohutný, že kdybych jím dostal přes hlavu, měl bych dost. Co bylo však nejhorší, napadl člověka. Ostrými drápy se sápal na asi devatenáctiletou holku.
Zařval jsem leknutím a netvor se otočil ke mě. Zatrnulo mi. Sakra, ta obluda mě snad sežere!
Chvilkového zaváhání příšery využila její oběť. Rozběhla se ke mě a dostrkala mě zpátky do bytu.
,,Dělej, zamkni!" křičela.
Přibouchl jsem dveře a rychle otočil klíčem. Příšera se i tak drápala dovnitř a já přemýšlel, jestli dveře ten nápor zvenku vydrží. Zdálo se, že jsou pevnější než vypadají, neboť příšera za nějakou dobu vše vzdala.
Otočil jsem se k té holce a všiml si, že je moc pěkná. ,,Co to bylo?" zeptal jsem se.
,,Nějaká příšera," dostalo se mi odpovědi.
,,A kde se tu vzala?" ptal jsem se. ,,A co tu děláš ty?"
,,Já jsem Linda," představila se. ,,Bydlim už rok v baráku naproti."
,,A proč sem teda chodíš uprostřed noci?"
,,Slyšela jsem to kvílení!" řekla. ,,Tak jsem se sem šla podívat. A napadla mě ta hnusná příšera!"
Zdálo se, že ji ta skutečnost ani moc nepřekvapila.
,,Ty toho o tomto domě víš asi víc, co?" zeptal jsem se.
,,Všichni v tomto okolí vědi, že se v tomhle domě dějou divný věci!" řekla Linda. ,,Ale většinou se bojej zjišťovat podrobnosti!"
,,A ty jsi nějaký zjistila!" odhadoval jsem.
Linda na to neodpověděla, jen se zahleděla ven z okna, jako by se tam dělo něco zajímavého.
,,No tak mi to pověz!" pobídl jsem ji.
,,Všichni v okolí vědi, že v tomto domě žijou takový divný lidi," řekla po chvilkovém váhání. ,,Bydlí tu nějakej bejvalej esembák, kterej měla za minulýho režimu dohlížet, aby věci který se tu dějou zůstaly utajený. Pak tu je pani Truhlářová. Kdysi ji tu zabili manžela. Často chodí po okolí a vykládá co všechno tu zažila. Ale je aspoň normální. Všichni ostatní co tu bydlej to nemaj v hlavě v pořádku a někdy bejvaj i nebepečný!"
,,Já tu jsem teprve druhej den a zatim jsem viděl jen dva sousedy." řekl jsem. ,,Jeden byl určitě ten esembák a ta babka odvedle je zřejmě ta Truhlářová. Ale jaktože tu jinak bydlej samý divý lidi?"
,,Dřív byly možná normální všichni!" řekla Linda. ,,Ale ten dům je mění. Řiká se totiž, že je tu...že tady je průchod do pekla..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu???

tak klikni prosím 100% (441)

Komentáře

1 aja aja | 2. května 2008 v 19:52 | Reagovat

jež????????????????????????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama