ďadlův dotek 4

31. května 2007 v 13:07 |  Hororové povídky
Honem jsem vrátil knihu tam kde byla a schoval se s Lubošem pod stůl. Doufal jsem, že přes tu spoustu židlí nebudeme vidět. Jen chvíli poté, co jsme se ukryli vešel do místnosti jakýsi muž. Nebylo mu vidět do obličeje, neboť ho měl skryt za rudým šátkem. Okamžitě jsem ho srovnával s tím, který mě honil po zahradě, ale dospěl jsem k názoru, že tohle je někdo jiný, i když určitě neméně nebezpečný.
Zdálo se mi, že mi srdce buší tak hlasitě, že to příchozí musí slyšet. Naštěstí to nevnímal a došel k jedné z polic, odkaď vzal lahev s krví. Zajímalo mě, jestli je lidská, nebo jen zvířecí. Každopádně ji odzátkoval a několika polknutími vyprázdnil. Zdálo se, že mu tento odporný nápoj chutnal.
,,Už pozítří!"řekl sám pro sebe potichu. ,,Už pozítří na zahradě vykonáme rituál! Chacha!"
Poté ještě něco v poličkách štrachal, ale ze svého místa jsem neviděl co. Ulevilo se mi, když konečně odkráčel pryč. Vylezli jsme s Lubošem zpod stolu a nevěděli co si máme myslet.
,,Pozejtří večer se musíme na tu zahradu podívat!" řekl Luboš, když jsme vyšli z katakomb. Mlčky jsem přikyvoval. Věděl jsem ale, že pozítří je večer před úplňkem. Že by ti cvoci chtěli vyvolat satanova sluhu? U toho jsem být nemusel...
Venku už byla úplná tma a já se chystal jít spát. Jenom jsem se šel podívat na záchod, neboť se odtamtud ozývalo podivné škrábání a já očekával, že tam bude lézt pavouk. Zjistil jsem však, že se škrábání ozývá ze světlíku. Pohlédl jsem z něj ven a spatřil slizkou žlutozelenou hlavu, z níž odkapávala hnusná tekutina barvy nosního hlenu. Po zdi se světlíkem šplhala nestvůra! Na okamžik jsem ztuhl leknutím. Nestvůra ze sebe vydala podivný žblebtavý zvuk a natáhla po mě pracku. Konečně jsem se probral z překvapení a ucukl pryč. Nestvůra se vydrápala zase kousek nahoru, tak jsem zavřel okýnko. I přes matné sklo jsem viděl, jak se dobývá dovnitř. To mi stačilo.
,,Luboši!" zařval jsem. ,,Pojď sem!"
Lubošovi trvalo snad půl minuty, než se uráčel přijít a v tu chvíli příšera zmizela, nejspíš utekla světlíkem nahoru nebo dolů.
,,Co je?" zeptal se Luboš.
,,No teď už nic!" opáčil jsem vztekle. ,,Ale ve světlíku byla příšera!"
Luboš na mě nevěřícně pohlédl. ,,Příšera?" divil se. ,,Co to kecáš za nesmysli?"
,,Byla tam ve světlíku!" ukazoval jsem. ,,Viděl jsem jí!"
Luboš otevřel okno do světlíku a začal se tam rozhlížet.
,,Zavři to!" křikl jsem na něj.
,,Klid!" odbyl mě. ,,Nic tam není!"
Přistoupil jsem k němu a okno přibouchl. ,,Asi bych ti měl něco říct!" promluvil jsem. ,,Dozvěděl jsem se, že tady v tom baráku je průchod do pekla. Z něj sem choděj příšery a zlí duchové!"
Luboš na mě koukal jako na idiota. ,,A kterej debil ti to nakukal?" zeptal se mě. ,,Nechápu jak tomu můžeš věřit!"
,,Taky jsem tomu dřív nevěřil!" vyštěkl jsem. ,,Ale dneska jsem tu viděl už druhou příšeru!"
,,Potřebuješ se vyspat!" usoudil Luboš po chvilkovém mlčení.
Usínal jsem plný vzteku. Ten magor mi vůbec nevěří! Copak mu nestačilo to, co jsme viděli v katakombách? ,Však už tuhle noc sám pozná, co se tu děje´,utěšoval jsem se. A skutečně! V noci jsem byl opět probuzen strašlivým kvílením. Poprvé jsem byl rád, že se tu děje něco podivného. Sedl jsem si na postel. Luboš spal vedle v obýváku na gauči, takže jsem ho neviděl. Copak asi dělá? Určitě se krčí pod peřinou a klepe se strachy. Za nepřetržitého kvílení jsem vešel k němu. Ležel jakoby nic. To je tak nahluchlej, že ho to kvílení nevzbudí? Měl otevřené oči, takže je vzhůru. O to víc mě však udivovalo, že ho to kvílení nechává chladným. Krátce na to jsem zjistil proč. Měl na uších sluchátka a poslouchal discmana. Zatřásl jsem s ním, aby mě začal vnímat a v tu chvíli kvílení utichlo.
,,Co se děje?" zeptal se a sundal si sluchátka.
,,Na chodbě něco kvílelo!" odpověděl jsem.
,,Já jsem nic neslyšel!" řekl Luboš.
,,To proto, že posloucháš něco jinýho, ty tupče!"zařval jsem na něj. Už mi začínal lézt na nervy.
,,Poslyš, co to s tebou poslední dobou je?" zeptal se starostlivě.
V tu chvíli se z chodby znovu začalo ozývat kvílení.
Luboš zbledl. ,,Slyšíš to?" vyjíkl.
,,Jo slyšim!"
Luboš se zvedl a došel až ke dveřím a nerozhodně před níma postával. ,,To je divný, co může vydávat ten hroznej zvuk?" Po chvíli se rozhodl. ,,Jdu se podívat na chodbu!" oznámil mi a vyšel ven.
Myslel jsem, že vyletím z kůže, Ten hlupák neví, že riskuje život! Nezbývalo mi nic jiného než jít za ním. Když jsem vyšel na chodbu, Luboš už byl pryč. Zoufale jsem se rozhlédl. Šel po schodech nahoru, nebo dolů? Váhavě jsem zamířil ke schodům vedoucím dolů. V šeru jsem zahlédl obrazy vysící na stěnách. Ti brutálně vypadající lidé naháněli ještě větší hrůzu než za denního světla. Všiml jsem si však podivné věci. Jeden člověk ze svého obrazu zmizel! Na plátně byla krajina stejná jako dříve, ale ten záludně vyhlížející týpek z ní zmizel. Přece nemohl jen tak odejít?! Zdálo se však, že v tomhle domě je možné všechno. Zatímco jsem uvažoval, mě zezadu něco chytilo. Měl jsem pocit, že se hrůzou zblázním. Začal jsem nahlas řvát.
,,Klid, to jsem já!" řekl Luboš. To on mě chytil. Ulevilo se mi, neboť jsem si už představoval, jak mě požírá nějaký netvor. Všem hrůzám však nebyl konec. Kvílení bylo pořád hlasitější, až jsem si myslel, že z toho ohluchnu. A pak jsme spatřili původce toho zvuku. Na stěnách se zmítal jakýsi temně šedý stín. I přes tmu jsem ho poznal. Byl to jeden z těch brutálně vypadajících lidí - ten co zmizel z obrazu. Vypadalo to, jako by měl záchvat zuřivosti. Kvílel jako pominutý a občas z něj vylítl kulový blesk, který se pak chvíli odrážel od podlahy ke stropu. Celá chodba byla cítit statickou elektřinou.
Luboš ze sebe vydal jakýsi přidušený zvuk a duch (nic jiného to být nemohlo) se přestal zmítat a otočil se k nám. Nebyl to hezký pohled. Celý jeho temný zjev vyzařoval negativní energii a ještě hůře působily jeho krvavě rudé oči. Čišela z nich krutost a touha vraždit. Duch na nás chvíli jentak hleděl. Byla to hrozná chvíle. Nebyl jsem s to odtrhnout od něj pohled a v tu chvíli jsem si byl jistý, že nadcházejí moje poslední chvíle. Duch se odlepil od stěny a letěl proti nám. Už jsem si myslel, že nás sejme, ale kousek před námi nabral výšku a usadil se na stropě nad schody. Zezdola se ozval randál - úplně stejný, jako jsem slyšel první noc. Otočil jsem se a spatřil, jak se po schodech žene nahoru starobylá dřevěná skříň. Ve svém letu nahoru drhnula chatrnými nohami o schody a neustále se jí otevíraly a zavíraly dveře. Za nimi nebylo vidět nic, jakoby skříň neměla žádnou zadní stěnu a mě připadalo, že nás chce pohltit do nějaké cizí děsivé dimenze. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že z útrob skříně slyším skučení a nářek.
,,Poběž pryč!" křikl jsem na Luboše a rozběhl se zpět nahoru. Když jsme s Lubošem doběhli ke mě do bytu a já zamkl dveře, konečně jsem se trochu uklidnil.
,,Tak co, už věříš v nadpřirozený věci?" zeptal jsem se.
,,Tohle jsem ještě nezažil!" řekl Luboš. ,,Ale pozejtří večer se stejně pudem podívat, co se bude odehrávat na tý zahradě."
Ráno jsem se vzbudil někdy kolem půl desáté, ale ne sám od sebe, ale proto, že někdo bušil na dveře."
,,Někdo se sem dobejvá!" řekl Luboš trochu vyplašeně.
,,Tak otevři!" pobídl jsem ho. Ještě se mi nechtělo vstávat. ,,Neboj se, přes den je tu klid!"
Luboš se nakonec odhodlal dveře otevřít a já uslyšel starého Hrubinu.
,,Někdo mi přes noc zapích slepici!" vyštěkl tím svým hlasem komisaře obviňujícího podezřelou osobu z přepadení banky.
,,No a co já s tim?" zeptal se ho Luboš.
,,No nic!" odsekl Hrubina. ,,Já jen že řeknu synovi, ať mi tam udělá past, abych chytil toho sráče, co mi ty slepice zabíjí!"
,,Hm, to je dobrý!" přikývl Luboš.
Rychle jsem se začal převlékat. O tuto konverzaci jsem nechtěl přijít.
Hrubina mě spatřil, když jsem vcházel do obýváku a promluvil tentokráte ke mně: ,,A hele, hele! Starej známej! Slyšel jste doufám, co jsem říkal!?"
,,Jo slyšel!" řekl jsem nakvašeně. ,,Můžete mi objasnit, proč pořád chodíte kvůli těm slepicím za mnou?"
,,Protože jsem tě viděl na zahradě tu noc, co jedný mý slepici uřízli nohu!" zařval Hrubina vztekle. ,,Byls to ty! Ještě jednou skřivíš některý mý slepici hřebínek a naložim s tebou jako sám velký velitel Stalin se svými nepřáteli!"
Začínala mi docházet trpělivost. Ten ztřeštěnej komunista mě obviňoval z něčeho, co jsem neudělal a ještě si mi dovoluje vyhrožovat. Přistoupil jsem dopředu. ,,Poslyš ty zasranej komouši!" procedil jsem. ,,Mě sou ty tvý přiblblý slepice ukradený, tak laskavě vypadni a nevotravuj!"
Nebylo to ode mě zrovna slušné, ale domníval jsem se, že v tuto chvíli nic jiného dělat nešlo.
,,Dobře, dobře!" řekl potichu Hrubina. ,,Uvidíš, že se jednou Komunisti vrátěj k moci a já tě pak pošlu makat do uranovejch dolů, až chcípneš dřinou!"
Hrubina se otočil a odkráčel jak nejdůležitěji dovedl.
Luboš se začal smát. ,,Dobře si s ním zametl!" pochválil mě.
Luboš se ještě přes polednem vrátil k sobě domů, aby si nechal udělat nové klíče a já jsem si řekl, že si celý tento den užiju a nebudu se rozčilovat tímhle strašidelným domem a už vůbec ne svým Bolševickým sousedem.
Když jsem se naobědval, napadlo mě, že bych si mohl zajít do kina. Jen co jsem vyšel z baráku, uviděl jsem Lindu. Také si mě všimla a rozběhla se mi naproti.
,,Něco jsem našla!" řekla zadýchaně. ,,Pojď se podívat, je to docela hrůza!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

líbi se vám muj blog???

jj je to ten nej blog co znam 34.3% (111)
jj je suprrr 23.8% (77)
dobrý, ujde to 12.7% (41)
nic moc 8% (26)
znám lepší 9.6% (31)
fuj ble....tohle že je blog??? 11.7% (38)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama