Červenec 2007

Upíři kniha

3. července 2007 v 18:34 jednorázovky
,,Hurá,dnes nám skončila škola dřív.Co budete dělat?´´Nadšeně vyběhli kluci ze školy.,,Co by jsme dělali,jde se chlastat.´´Malá černá postava se mezi nimi zastavila a povídá:,,To nejde,já nemám za co…´´Ve skutečnosti měl za co,ale propít jeho draze vydřené peníze se mu nechtělo.,,Jeee,už zase?Si jdi domů.´´Většina ho hned odsoudila a ani nevěděla co chce dělat.Jak zašla partička studentů za roh,on se otočila spěchal na tramvaj,tam si sedl,vytáhl knihu,z které přečetl pár stran.Málem zapomněl vystoupit.Celý den se na to těšil.Z tramvaje rychle vklouzl do knihovnictví.Tak dlouho na tu novou knihu šetřil.Jeho přátelé si ani nedokáží představit jak je pro něj těžké sehnat tak málo peněz pro ně a tak moc pro něj.
Zamířil přímo k jedné polici,k jedné knížce.Měl ji tak dlouho vyhlídnutou.Sáhnul po ní a znovu prolistoval.Všechny strany čisté,i když už nebyla ve svém obalu.Byla tam už jediná,jediná toho jména v celém obchodě.Na poslední straně byly tři kapky,nevěděl od čeho jsou,to mu bylo jedno,hlavně že ji už konečně má.U pokladny ji ukázal.Pokladní se na něj divně zadívala a asi když viděla jak vypadá,tak ji to bylo jasné.,,265,- bych prosila..´´…..,,Ano,hned to bude.´´ A mladík vytáhl peněženku.Pokladní asi nevěděla,co tím způsobila.Na její pult se vysypala hromada drobných.Z nich vybral mladík všechny mince,co se nepoužívají a ty,co byli jen symboly.Pak schoval peněženku,posunul peníze před prodavačku.Ta vytřeštila oči a hned se dala do počítání.
Po chvíli.Po hodně dlouhé chvíli měla konečně dopočítáno.Bohužel chybělo pět korun.Jen pět korun.,,Tu knihu vám nemohu dát.´´Davem čekajících na zaplacení svých knih se ozvalo napjaté zabručení.,,Ach bože,to snad ne!?!´´Jeden za druhým udělali spoustu nehezkých obličejů.Mladík se zamračil a vyčítavým,hodně vyčítavým pohledem se podíval na pokladní.Z davu někdo hodil k zemi před prodavačku pětikorunu. ,,Tady máte a kupte si něco pěkného!´´Řekl muž co stál v obchodě už asi deset minut.,,Mohla by jste se za to naučit počítat…´´Mladík rychle vzal knihu,dokud si prodavačka ani přítomní nic neuvědomovali, proběhl dveřmi na ulici,ani nestačil poděkovat.
Tak šel zas na zastávku.Kolem se najednou rozpršelo.Všichni se rozutekli do úkrytů.Celá ulice zůstala prázdná až na něj…Tak tam stál a čekal na tramvaj.Když přijela,byl už dost promočený.Tak tedy vyšel do schůdku a usadil se na sedadlo,vytáhl svojí novou knihu,po které tak toužil a dal se do čtení.Po chvíli slyšel za sebou dupot,nevnímal to,byl dost začtený,jen mu přišlo divný,že někdo chodí tramvají jen tak,když jede a proč raději nesedí,když je poloprázdná.S jeho promočených vlasů padaly kapky vody a čas od času nějaká spadla i do knihy,když v tu najednou přistála na list i kapka krve.Poznal to okamžitě.Byla rudá a nemohl si jí z ničím splést.Normální člověk by se vyděsil,začal zmatkovat,ale on se otočil nahoru aby se podíval,odkud ta kapka přiletěla.
Stál nad ním muž.Byl celý v černém.Černé pevné boty,černý kožený kabát kde nahoře u rozešlého límce byla vidět černá košile.Byl tam ještě nějaký talisman,ale nemohl ho přesně rozpoznat.Jedna jeho ruka byla dole,ale ta druhá se držela tyče nad jeho hlavu,aby se mohl zapřít před cukáním tramvaje.Proto ty kapky krve.Muž si to asi neuvědomil.Když se na něj mladík otočil,došlo mu to.Muž se díval na konec tramvaje,asi tam něco zahlídl.Seděli tam tři lidé a jeden stál. Chlapec hned poznal pána,co se neposadil.Byl to ten, co hodil pětikorunu.Koukal se na něj.Když uviděl udiveného mladíka,posadil se,ten nad ním,naproti němu.Muž měl dlouhé vlasy,mezi nimi copánek.Halily mu celou tvář.
Druhý muž,co zprvu stál na konci soupravy přešel dopředu,podíval se na ty dva.Mladíkovi to přišlo nějak jedno,ale i přes to zaklapl knihu.Druhý muž,když viděl obal a její název,usoudil,že by asi ty dva mohli patřit k sobě,neměl by tedy šanci.Pak tedy na další zastávce vystoupil.Mužovi se očividně ulevilo.S úsměvem na tváři vytáhl sponu,stáhl ty velké vlasy a udělal culík.Bylo mu tedy už vidět do tváře,ale přes to ne moc,jen na bradu,ústa a nos.Do očí jen trochu.Měl asi modré oči,to neví nikdo.Jak se usmíval,vylo vidět,jeho divně postavené zuby,přes to žádný nevynikal,všechny stejně dlouhé,jen podivné.Mladík se dal zase do čtení.
Uběhla pěkná chvíle,když musel vystoupit.Na zastávce stál zase ten podivný muž,ten,co předtím byl v tramvaji.Všichni tři se na sebe divně dívali a pán,co jel s mladíkem, se jakoby za chlapcem krčil.Oba šli na autobus.Muž asi pořád doufal,že se toho druhého zbaví,proto následoval chlapce.Tak s ním nasedl do autobusu,spolu jeli někam,kde to muž určitě nezná.Mladíkovi už to přišlo podivné,ale pořád si říkal,že je to jen náhoda a že ta krev se dá vysvětlit.V autobuse si přečetl další dvě kapitoly knihy.Byly na místě,musel vystoupit.Jaké bylo překvapení obou,když na zastávce stál ten samý muž,co všude jinde.Nebylo pochyb,že je pronásledoval.Jak se ale dostal na místo před nimi?To nevěděl.
Nejhorší na tom bylo to,že cesta do domu,kde mladík bydlel byla ještě dlouhá a hlavně vedla místy,kde moc lidí nechodí.Tak se tedy vydal na cestu.Knihu schoval,přece si do ní nenechá napršet.Neměl jiného zbytí,musel prostě jít.Šli tedy oba.Za nimi byl jejich pronásledovatel,takže vlastně tři.Za chvíli to začalo mladíkovi vrtat hlavou.Otočil se na muže s dlouhými vlasy a pravil:,,Co mi vlastně chcete?Neznám vás.´´Tím zkazil co se dalo.Dlouhý kabát třetího muže se začal míhat pod rychlostí jeho nohou.Utíkal směrem k nim způsobem,co ještě nikdy mladík neviděl.Měl rozpražené ruce,na kterých začali růst drápy.Rukávce kabátu s posunuli až k loktům,byli pod nimi nátepníky.
Není asi nutné říkat,jak to chlapce překvapilo.Nikdy nic takového neviděl.S otevřenou pusou na to koukal.Na to ale dlouhovlasý nečekal.Rozepnul kabát a vytáhl dlouhý meč.Proto asi taky chodil tak zvláštně.Vždy s napřímeným trupem zatím co se nohy hýbaly.V tu na něj skočil pronásledovatel,s rukama napřed ho chtěl uhodit.Muž však uhnul a ještě ho seknul do zad.Druhý zařval.Prosekl mu díru do kabátu.Přes ní bylo vidět černé plátoví co mu krylo záda.Tak stáli proti sobě.Začal dlouhý boj,při kterém jen dlouhovlasý uhýbal a snažil se přežít s co nejmenší silou.
Za chvíli už dlouhovlasý nemohl,silný velký muž ho srazil na zem.Mladík co do té doby stál nezúčastněně na kraji cesty,aby se mu nic nestalo,cítil,že nějak musí zakročit.Prát se uměl.Léta cvičil to,co ostatní v jeho věku nechápali.Tak se rozhodl zakročit.Přišel k druhému muži,který se shýbal nad raněným,co právě upustil meč,a pořádně ho uchopil za vlasy,stáhl jej zpět.Vypadalo to,jak kdyby se vůbec nebál.Samozřejmě,že si to nenechal taky muž dlouho líbit,otočil se na něj a vycenil tesáky.Byli narostlé,velké,určitě ostré.,,Erchrrrr….´´Mladík nepotřeboval žádné další myšlenky,udeřil pěstí ty krásné zuby až se muž otřásl.V tom ke zlému přikročil druhý,ten co prve upadl.Už zase měl dost sil a s tou silou mu zarazil do těla přes plátoví svůj meč.
Zlý se ještě vytrhl a skočil na mladíka.Ostře ho zranil až mu z ramene začala téct krev.Ten se zkroutil na zem.Zlý v něm měl pořád zaražený pařát.Tak přikročil dlouhovlasý a usekl té nestvůře hlavu.Krev ocákla ležícího mladíka.Mrtvola bez hlavy na něj upadla a hlava kus od něj.Tohle bylo moc,z té krve všude kolem omdlel.
Po chvíli se probudil a chtěl vykřiknout.,,Psssst….,čím víc budeš mluvit,tím víc tě to bude bolet.´´Řekl dlouhovlasý.Cpal mu do ran nějaké bylinky,mladík netušil co to je,ale něco mu říkalo,že mu může věřit.,,Děkuji ti,že jsi mi pomohl,až na to,že jsi se ho zeptal,kdo jsem,ale to jsem měl předpovídat.Stejně by mne dřív nebo později dostihnul.´´Když to měl hotové,tak si sundal rukáv a začal si ošetřovat vlastní rány.Po chvíli,když si potřeboval přidržet obinadlo,použil na to vlastní ústa.Bylo vidět,jak jsou tesáky obroušené.Dovázal to a řekl:,,Jsem upír,proto mne ten muž lovil.´´Mladík se pokusil vstát aby mohl utéct,ale nešlo to.Upír se usmál.,,Počkej chvíli až se to zahojí,proč bych tě zabíjel,když si mi pomohl?Daleko víc vypiji krev koně než lidskou.´´Tak se mladík zase uvolnil.
,,Kdyby tě nebylo,měl by ten muž další vyznamenání ve svém řádu.Css,to je řád,zabíjet nás,když nezabíjíme vás.´´Zatím si upír schoval svůj meč a do vytáhl divný talisman.Byl na něm svatý Jiří,mladík to nechápal.,,My nejsme nevěřící ani vymítači Krista.Ty jsi člověk a ten muž,co jsme ho zabili byl z temného řádu uctívačů pekla.Je to horší než Satan,taková jména snad ani nikdy nebudou v normálním světě vyslovena.Vezmi si k sobě něco svatého a protože si člověk,pomůže ti to proti nim.´´Mladík to pochopil a přijal ten medailon.
V tu se upír napřímil.,,Slyšíš to?Bratři ve zbrani přichází.Nevrátil jsem se včas do svého domova,mají strach.´´Začalo se smrákat a nad krajem nastalo temno.Noc přichází. Navíc se přidala mlha.Pro mladíka,co pořád ležel na zemi to bylo dost nepříjemné.Domů daleko a on je ještě pořád zraněný.,,Neboj se,až se ti uleví,tak promluvíš a budeš moci odejít.Do té doby my utečeme.´´V chroští za ním se ozval šum.Najednou se kolem začali míhat postavy dalších upírů.,,Pojď bratře,musíme rychle odejít.´´´…..,,Ano´´ Tak rychle zmizeli,jak přišli.Mladík po chvíli vstal,ale přes to nepromluvil,až když přišel domů a měl pocit bezpečí.
Ulevilo se mu.Podíval se na knihu,co měl pořád v kapse svého kabátu.Najednou na ní bylo napsáno:,,Lež…´´ Pod názvem Proč Neexistují Upíři byl nápis Lež…Otevřel ji a u každého odstavce byl připsán komentář,asi od upíra.Přišel do svého pokoje a začal číst.Všude byla tma,v pokoji,na velké zahradě.Podíval se z okna,které zapomněl zatemnit.Na protějším okně seděl upír,jeho postava seskočila dolů a utekla pryč ze zahrady dírou v plotě.Tak začal pro mladíka nový svět…Svět,ve kterém se upíři schovávají před lovci a knihy lžou o jejich poslání.

Kniha

3. července 2007 v 18:30 jednorázovky
KNIHA
,,Ne ne,neutíkej mi,ty zlobivče,kdepak jsi?´´Ozývalo se domem.Mladý pár se do něj vydal,aby ho hlídal,když jeho majitelé byly pryč,ale z nudy se ti dva rozhodli,že si čas zpříjemní honěním se po starých chodbách.
Mladý muž vyběhl po schodech do druhé části domu nahoru,omylem na mezaninu kopnul do dveří na půdu,ale to si neuvědomil,čekal,že za ním jeho drahá půjde.Aby ji přivedl k sobě,začal říkat:,,Kdepak tě mám?Andí?Kdepak jsi?´´Mladá dívenka šla po schodech na horu,jenže,odkud jde ten hlas.Odkud jen?Dívala se na schody výše do druhého patra,ale zdálo se ji,že je to od jinud.Pak uviděla otevřené dveře od půdy,ano,šlo to od nich,určitě ano.Ale proč by tam chodil,proč?Rozhodla se a nakročila na schody vzhůru na půdu.
Vyšla pomalu schody,ten hlas zněl stále silněji,šla dál a dál,něco svítilo z hromady smetí.,,Co to je?´´problesklo ji hlavou:,,Co to tam asi má?´´šla blíž,ale jaké bylo její překvapení,když uviděla knihu,byla pootevřená.Strčila do těch listů a desek.Písmena se uskupila a utvořila nápis.,,Ukaž svou čistotu.´´Ten nápis vypadal tak děsivě,až ji to vylekalo.Chytla se za ruku s malým prstýnkem od svého milého.Nedošlo ji,že by to kniha mohla vidět a brát za odpověď.,,Vítám tě v mých listech má drahá,jsi můj nový pán…´´
Mladý muž už se divil,že za ním jeho milá nejde.,,Čím to je?´´Vstal tedy schován za nočním stolkem druhé ložnice a šel nad schody.Rozhlídl se, hned ho zarazili dveře na půdu,svítilo se tam.Jediný vypínač světla stál u dveří,když se však blížil schod po schodu níž k těm dveřím,stalo se něco,co nečekal.Vypínač v tu cvakl před ním a světlo uhaslo.Vždyť na něj nikdo nesáhl…
Pomalu stoupal z mezaninu na půdu.Když už tam byl,spatřil svou milou na kolenou,četla si knihu…,,Co to máš má drahá?´´Nic se neozývalo a tak přidal na hlase.,,Copak to máš?´´Když spatřil ty listy,nápisy,trochu se vyděsil.,,Vítej i ty ve mne a čti si také…´´Přiklekl vedle ní,začali si oba číst…
Kniha jim povídala o svém životě,jaká tajemství života se v ní skrývají,co, kdo ji četl,ale neříkala nic o svém autorovi,jakoby ho zamlčela.Tak dlouho ji četli,že ani nevnímali čas,ten pomalu ubíhal.Už se blížil večer a kniha je ne a ne pustit.,,Prosím tě,musíme odejít,ale vrátíme se,pusť nás…´´Žádali ji,ale ona o tom ani nechtěla vědět.,,Než odejdete,řeknu vám ještě jeden příběh,pak pochopíte,proč nechci,aby jste odešli.´´
,,Bylo to už dávno,tenkrát mne měl můj starý,hodně starý pán.Psal si do mne svou mysl,co ho napadlo.Nakonec,když už jsem byla skoro plná,dal do mne to nejdražší,svou lásku,vše o ní.Já pochopila,co je to milovat a tak silně,jak jen to on dokázal.Nakonec se stalo to,čeho se nejvíc bál.Věk ho dostihl,proto,proč mne psal se naplnilo.´´Dívka ji přerušila:,,Co?Co se mu stalo?´´Kniha se odmlčela,po chvíli napsala:,,Odešel,ale nikdo mi neřekl kam a proč…´´Dívenka se chlapcem se na sebe podívali.,,To je to,co mne mrzí a trápí,každý vždy někam odešel,nezůstal se mnou,zmizel.Proč?´´Začala řvát kniha ,,Proč?Co jsem jim provedla´´
Oba se zastavili.Musí ji vyslechnout a poradit,od toho tu jsou a proto přišli,i když o tom nic nevěděli.,,Jak to bylo přesně má kniho,jak?´´Ptali se ji a ona znovu začala:,,Jednoho dne,když už byl můj pán hodně starý,jeho vousy pokryly mé poslední strany.V tu mne zabouchl a já už nic neviděla.Dlouho mne pak nikdo neotevřel,ale ti,co přišli potom,taky rychle zabouchli,než jsem řekla poslední slova a zmizeli.´´
Oba o tom chvíli přemýšleli.Mladík se přiklonil ke své drahé a pošeptal ji.,,Musíme ji pomoct.´´Ona přitakala.,,Najdi prázdné strany,napíšeme ti novou povahu ty jedna přechytračená kniho…´´Tak začli vyprávět jejich životy,myšlenky a znalosti.Dny za dnem se míhali a oba slábli,jenže nemohli přestat,kniha je držela poutem nevídaným.
,,Co znamená umřít?´´Najednou se jich zeptala kniha,když přišli na téma generace před nimi.,,To znamená odejít,tvé srdce přestane bít a duše odejde do nebe.´´Rychle odpověděla dívenka,ale chlapec dodat.,,Já nevěřím na nebe jako takové a tak má duše asi bude bloudit tady na zemi a hledat Andílka,který si ho odnese sebou na svých křídlech.´´Knize to stále nebylo jasné ,,Ale proč třeba i já neumřu,toho trápení,které už jsem zažila a stále nic.´´Jenže na to oni neznali správnou odpověď.,,Zkus si třeba představit,že změníš své trápení a myšlenky, utvoříš něco překrásného.´´V knize to dumalo.,,Co může utvořit věc?´´Neznali odpověď , tak ji začali popisovat krásné city…
Ti dva stále víc a víc slábli,už to byl týden od té doby,co je kniha k sobě přivedla.Když ji vysvětlili lásku jak jen nejvíc uměli,kniha se zase zastavila.,,Já vím co to všechno je,hodně z vás mi to vyprávělo,ale jak může věc milovat?´´Zase neznali odpověď…
Čas se pomalu nachyloval,ti dva bez citu v těle přestávali mluvit,už jen tak šeptali.,,A proč jsem tedy byla stvořena?´´Mladík ji z posledních sil pravil:,,Abys těm po nás řekla,jací byli ti minulí a jak dokázali žít,ne umřít.´´Kniha se zase zadumala.Teď ji to začalo dávat smysl.Ona tu musí být,aby měl kdo vzpomínat.Poslední věc,kterou řekla bylo:,,Pošlete další,abych si mohla pamatovat.´´S tím je pustila na svobodu, oni byli první,kteří od ní neodešli,ale přežili....